Královna umírá dvakrát

S námahou otevřela oči a snažila se zaostřit. Kde to je? Už v ráji? Všechno kolem bylo bílé, ale tvar a smysl věcí jí unikaly. Pokusila se pohnout, ale prudká bolest jí v tom zabránila. Co se děje? Strnulé ticho bylo přerušováno jen protivným pípáním. Unavené oči z posledních sil pohlédly na obrázek vedle. Sinusoida…..lomená čára…křivka…

… někde blízko ní zavířila kopyta. Vyčerpaně si sundala přilbici a zhluboka se nadechla horkého vzduchu. V plicích jí zabublala krev a přinutila ji ke kašli. Na kdysi bílém plášti, teď zamazaném od bláta a popela, zazářily jasně rudé kapky. Tak tohle je umírání, pomyslela si. Nikdy by nečekala, že to půjde tak pomalu…Kolena se jí podlomila a ona se s ulehčením svezla na rozdupanou zem. Zbroj tížila a pot pálil v ranách, ale to nevnímala. Viděla nebe. Nikdy předtím si nevšimla, jak je obrovské, vlastně nekonečné. Nedaleko zaržál kůň a ozvalo se zařinčení oceli. Podívala se tím směrem, ale viděla nejasně a obraz šermujících rytířů se rozmazával víc a víc….bílé pláště, bílé nebe…

…intervaly mezi amplitudami se prodlužovaly. Pípání, stále stejně protivné, znělo jaksi naléhavěji. Cítila, že to musí někomu říct, ale nedokázala se pořádně nadechnout. Bezmocně zmáčkla v dlaních poddajnou deku, ale prsty neměly sílu. Znova zalapala po dechu. Vteřina….dvě….osm…

…pramínky vlasů jí padaly do obličeje. Dýchala přerývaně a v ústech cítila železitou, slanou příchuť krve. Kouř ji štípal v krku. Rozkašlala se a na plášti se objevila nová rudá skvrna. Ještě naposled …sevřela prsty kolem jílce. Byl to uklidňující pocit, držet svůj meč, svůj kříž, svou jistotu. Dlaň ale slábla a prsty povolily. Čepel se výsměšně zatřpytila a s těžkým zazvoněním spadla na kámen….

… pípání bylo čím dál protivnější a trápilo unavenou mysl. Ať už přestane, už dost, vzdávám se! Z hrdla se vydralo zasípání a pár kapek krve. Chiméra, která se dosud neodvážila vstoupit do povědomí, se pohrdavě zasmála. Prstem s dlouhým nehtem setřela z bledé tváře krev a labužnicky olízla.

 ,, Ty sis plánovala, jak slavně padneš za veliký ideál, ty naivní husičko! Celý tvůj život byl jen sen…je tak kruté tě z něj na konci budit…“ ušklíbla se. Klára se zvedla na posteli, ale vyčerpané tělo  zaprotestovalo a kleslo zpět do polštářů.

 ,, Chtělas být do konce světa známá jako královna, hrdinka…ale jediné místo, kde budeš na pár lidských věků zapsaná, je policejní archiv obětí dopravních nehod. Smiř se s tím…!“

…ještě z posledních sil se přinutila otevřít oči. Vítr rozehnal kouř a v horkém vzduchu jasně viděla bojiště. Vlastně sem patřila celý život, mezi padlé muže, špinavé zbraně a bláto, na rozdupanou zem. Jedna země, jeden lid. Jedna královna…