Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Škvírou v Pandořině skříňce

21. 08. 2008
4
18
3067
Autor
DaNdÝ

Nemůžeš popsat chuť jablka, pokud ho neokusíš.

„Vítej, vítej!“ Pošťouchl jsem chlapce do ramen, aby vešel dovnitř a pak jsem do svého bytu vstoupil sám. „Takže teď tu jako doma, jasný synovče? Teda ne že mi tu uděláš bordel jako u sebe v pokoji.“ Zasmál se a zůstal stát v předsíni.

„Jůůů, to sou dobrý vobrázky!“ rozzářil se, proběhl okolo mě do obýváku a capkal kolem mojí galerie. „Teda ale já bych asi s takovejma vobrázkama nad postelí neusnul.“

„A já asi zase bez nich, Míšo.“ Protože obrázky v mojí hlavě jsou stokrát horší? Protože je lepší myslet na noční můry jiných lidí, než zůstat napospas svým vlastním? Vytrhlo mě klukovo zahihňání. „Copak je?“

„Ale nic… jen že si nepamatuju, že bys mi někdy řekl Míšo.“

„Jako že ti většinou říkám synovče, nebo hej ty s tou pistolí, nebo nevotravuj?“ Rozesmát se mi ho stále dařilo snadno. „To víš, dneska je speciální den, pokud má začít naše třídenní soužití, kdy ti musím nahradit taťku, mamku, ledničku a vlastně celej váš barák. Doufám, že se pořád v noci nepočuráváš nebo tak…“

„Ne a ty?“ Jemu se zas pořád dařilo překvapovat mě.

 

„Míšoo, neposkakuj tu furt a sedni na postel, něco vyzkoušíme. Chtěl bys se mnou psát? Nebo teda spíš na mě koukat, jak píšu já, protože ty než bys napsal větu, tak já už bych finišoval pointu.“

„Co je to pointa?“

„Nooo něco co má udělat třeba vyloženě blbej text hrozně moudrým a eště říct, že byl vlastně blbej schválně. Ale co, chceš se mnou psát?“

„Já nevím… když si byl na návštěvě. tak táta vždycky říkal, že tě nemám votravovat, když píšeš. Že nemám běhat po chodbě, klepat, řvát v pokoji a hlavně že nemám líst k tobě do ložnice.“

„Fíha, takhle ses kvůli mně musel omezovat? To je luxus. Ale říkám, že dneska je jinej den. Já chci, abys mě votravoval. Teda vlastně ne! Nevotravoval, ale byl tu se mnou. A když uděláš všechno, co řeknu, budu ti vyprávět, co mezitím píšu. A ty mi vlastně s tím psaním ještě pomůžeš, chceš mi pomoct, ne? Jestli řekneš, že mě máš na háku, tak si bez večeře…“

„Ne! Jasně že chci!“

„Super! Tak se prozatím pohodlně usaď a jízda začíná.“ Vzal jsem do ruky blok a ořezanou půlku zlomené tužky. Na třískách trčících z tužky byla ještě znát moje krev, jak jsem se s ní bodal do ruky, abych tím snad jako injekcí do sebe vstříknul inspiraci. „Tenhle příběh bude o Pandořině skříňce.“ Michal se začal hlásit jako ve škole.

„Ale to nejde! Jednou si mi povídal, že všechny příběhy, který píšeš jsou úplně nový. A tenhle už někdo psal, ten Pe… Pee…“

„Petiška?“ Přikývl. „Nepovídej mi, že sis to sám četl!“

„Jo… a mamka mi to četla. Teda já si to taky četl… kousek… jednu pohádku.“

„Ale v tom to právě je. To vůbec nejsou pohádky, ale báje. A víš, kde je rozdíl? Báje se skutečně staly… nebo alespoň tak trošku. Takže i Pandořina skříňka byla, ale o tom budu psát jinak než pan Petiška. Můžu už? Žádné další protesty? Dobře. Takže Pandora byla dívka, kterou stvořili bozi, aby potrestali lidi. A víš proč? Protože jim Prométheus dal oheň, blbý co? Vždyť za to lidi nemohli, ale byli moc rádi a to se bohům nelíbilo. Tak ti páprdové na Olympu a jejich věčně ukecané a pomstychtivé manželky vytvořili dívku Pandoru a té dali spoustu darů a mezi nimi i takovou docela nevýraznou skříňku…“ Ano psal jsem skutečně, jak se ke mně k mým ústům a k prstům svírajícím špačka tužky upínala jeho nazelenalá očka. „…všechno hnusné ze skříňky už bylo venku, ale není pravda, že by nic nezůstalo uvnitř. Kdepak, tam se skrývalo ještě spousty zla, tak moc krutého a odporného, že si to dosud lidi neumí ani představit. A tak se na skále nad Jónským mořem sešli ti nejmoudřejší z moudrých lidí, nejlepší čarodějové z celé tehdejší Evropy. A čtyři eunuši, no víš svalnatí chlápkové, kterým, ani ti nevím proč, uřízli pytlíka…“

„Fuj…“

„Jo, tak tihle otroci přinesli na temně černých nosítkách schránku. A taky přivedli spoutaného muže. Čarodějové začali zaříkávat a rozestoupili se kolem schránky a muže, kterého svými kouzly do schránky zakleli…“ Stmívalo se, odbyl jsem první žadonění o přestávku a večeři. Ne, nesmí se přestávat, když jde psaní od ruky. „… celé roky v ní byl. Úplně sám v té temnotě, z které do jeho zmučeného mozku zářil jediný rudočerný pramen světla vzbuzující v mysli strašlivé představy. Vize zla, které způsobilo otevření schránky… nemoci co zničí tělo, že krev teče z očí, úst a každým otvorem… hlavy nabodané na kůlech… vlny, v kterých se topí celá vesnice a sůl ve vodě tonoucí dusí a rozežírá vnitřnosti… lidi co rozpárají svého přítele, ale nedorazí ho, koukají, jak se plazí a táhne střeva za sebou a žadoní o smilování… ale ten muž, ten ze Skříňky, její strážce, viděl také, co se stane, když ji lidé znovu otevřou. Viděl větší hrůzy, než kdo dokáže pochopit. A proto se rozhodl, že ztrestá každého, kdo se o to pokusí.“

 

Připozdilo se, nechal jsem hrát tichou  tesknou hudbu, nechal jsem svítit světla, jen žaluzie zatáhl, nechal jsem dítě dlouho vzhůru. Nechal jsem svůj příběh dál plynout. Vyprávěl jsem o hlavním hrdinovi – šťastném chlapci a jeho rodině, otci archeologovi, dobrodružstvích a kamarádech. „… ten kluk měl tedy báječný život, ale přesto byl takový všetečný a všude lezl. A jednou ve starém otcově harampádí z různých vykopávek našel i skříňku. Kluk to byl hodně chytrý a sečtělý, skoro tolik jako i ty. Stačilo mu málo, aby zjistil, co je to za skříňku. A pak se ji rozhodl otevřít. Jen na kousek víš, na malou škvírku, aby pohlédl dovnitř. On vážně nebyl zlý, nechtěl ani vědět, jak vypadají ty hrůzy ve Skříňce. Ale stejně jako ty i on četl, že na dně Pandořiny skříňky se skrývá naděje. A on chtěl vidět jak taková naděje vypadá. Tak ji pootevřel a riskoval všechno to zlo, které unikne ven dřív, než se objeví naděje. Tohle udělal a za to jej pak potkal krutý trest…“

 

Špaček tužky upadl vedle postel, už jsem jej k příběhu nepotřeboval. „… strážce běsnil, viděl už tolik hrůzy, tolik zla, všechno to bylo v něm, vůbec nedbal nato, že skříňku pootevřel jenom zvědavý kluk. Unikl a začal se mu zle mstít…“ stíny v místnosti a jen stíny tiché hudby… „Kráčel domem a kytky vadly, starožitnosti se v hrůze před ním rozpadaly v prach…“ dvě vosy lezoucí po okraji mé sklenice vína… „… ani Pandora nezemřela, když otevřela skříňku. Jen věděla, co způsobila. Víš, někdy je lepší trpět sám než sledovat utrpení svých bližních…“ kopice oblečení v koutě, „…a kluk tam stál v rukou hlavu svého otce kolem něj bráškové a sestřičky, zmučení a zavraždění těmi prastarými zbraněmi, s kterými si společně hráli, když otec nebyl doma, aby jim vyhuboval. Už nikdy mu ty nyní krvavá ústa nic neřeknou. Strážce Skříňky tam stál v náručí zmítající tělo chlapcovy matky, co udělal jí… neměl bych ti říkat, co udělal jí…“ houkání sanitky venku, houkání ve mně, ztišil jsem ho, „… a tak nechal její mrtvé tělo klesnout k zemi a řekl chlapci jediné: Je to tvá vina. Tohle není konec, stane se to každému, kdo o tebe jen zavadí pohledem.“ Dvě očka schoulená za pokrčenými koleny a po nich stékají slzy.  

 

I druhý den se překulil k večeru. „Ne! Nespi ještě… vždyť příběh není zdaleka u konce. Pokud ho neuslyšíš celý, nemůžeš pochopit, co se nám tu oběma děje, víš? Už to bylo deset let, co byl Strážci Skříňky v patách, z kluka se stal muž, zkroušený jako mnoho let používaný meč, vybroušený osudem… stál u těla dalšího ze svých přátel, který se mu pokusil pomoci. Malí krabi mu vyžírali oči a jazyk… tak moc tu holku miloval. Ale jak mu potom řekl Strážce, pokud ji miloval, neměl se jí ani dotknout, ani na ní pomyslet. Pak by její odřezané ruce a nohy neležely na prostěradle, zatímco ona ječí krvácející ve vaně… do Strážcova domu vstoupil už sám. Nikdo další nesměl kvůli němu trpět, pochopil, že tohle je věc, s kterou se skutečně musí vyrovnat samotný… mnoho podivných věcí bylo v tom domě, ale jednou z nejhrůznějších byla fotografie, která zabírala jednu celou stěnu obrovské místnosti. Bylo to jako by někdo vyfotil vitrínu s motýly špendlíky přibodnutými k nástěnce. Jenže tahle motýlí tělíčka měla tváře dětí, které nějak postihly hrůzy Skříňky. Modrá tvář chlapečka dvakrát bodnutého a zardoušené svou matkou… dívenka, které k hrudi připevnili bombu… dítě, které jiné dítě zastřelilo ve válce… uškrceného, když jej přivázali k židli… zemřel hlady, zavřený v komoře svými rodiči… vykrvácela… umřel hrůzou… Strážce stál tam na schodech a vysmíval se mu, smíchem jako Smíchovské nádraží, jako smíchaná voda s vínem… běž teď a klekni si tam na koberec, pak budu vyprávět dál. “

 

A nastal úsvit třetího dne. „Tak už se vzbuď, musíš se opláchnout a najíst, počkej ještě, pomůžu ti s tím. Ale nejdřív ti musím říct jednu věc. Chlapec dospěl v muže a rány osudu jej zostřily jako hrot kopí, hrůza, kterou viděl, z něj učinila silného bojovníka. Vlastně mohl být vděčný za lekce, které se mu dostalo. Ale přesto někde v něm zůstával ten naivní kluk, který škvírkou nakoukl do Skříňky. A tenhle kluk nepoznal, že ač Strážce probodl a svrhl zpět do Jónského moře, ten neumřel. Ani nemohl, jen se znovu převtělil. Teď mi věř a nebo ne, ale já jsem stotřetí vtělení Strážce Skříňky, jsem ten, co viděl nepoznané zlo, ten co nemá zábrany. O tom, co se tu mezi námi stalo, neřekneš nikomu nic. Za celý svůj život. To si pamatuj, ty víš teď až moc dobře, ještě lépe než tamten naivní kluk, co se skrývá v Pandořině skříňce. Nebo spíš kdo. A co se stane, když se v ní pokusíš hledat naději.“

 

S flaškou vodky jsem seděl na lavičce a civěl, jak ubíhá řeka a kachny. Jedna, další, kvákkvák, kdybych měl chleba, mohl bych ji přilákat a pak šlápnout na krk. Jen tak, co by asi udělala. Nebo rozbít flašku a podřezat babku, která prošla za mnou se svým jorkšírem. Nejdřív před ní vykastrovat toho čokla a pak až ji zabít. Jsem přece Strážce Skříňky, ten co nemá zábrany. Byla mi zima, lokl jsem si a zvedl se mi žaludek. Jo, tak se mi to líbilo. Pandora si měla propíchnout srdce hned ve chvíli, kdy pomyslela na to otevřít svoji skříňku. Hodně lidí to už dneska ví, a proto rádi prohlašují, že vyskáčou z okna, a otráví se prášky, a vlezou pod buldozer, radši než by Skříňku otevřeli. Ale ta touha vidět naději uvnitř, ta zkurvená naděje je ten největší trest bohů, který do skříňky dali. Jen se škvírkou kouknout, jen na okamžik ji spatřit a až pak se sebou skoncovat. Ale když někdo vypustí nepoznané zlo jen kvůli své sobecké naději, není mu už všechno jedno? Tak proč se vlastně zabíjet?

Hodil jsem lahví po kachně a kráčel zpátky domů.  

18 názorů

DaNdÝ
24. 09. 2010
Dát tip
Dík! kurv, ani sem už nevěděl že sem tohle kdy psal

jH
24. 09. 2010
Dát tip
pár chyb ve slovosledu, gramatice atd, ale sere pes, bavilo mě to *

DaNdÝ
23. 08. 2009
Dát tip
ehehe, v tom co se odehrává nebo může odehrát mezi protagonisty? A nebo jen proto abych zvýšil pozornost, páč hlavně v těžkých začátcích se mi jí opravdu nedostávalo a já byl smutný... pracovat se musí se vším, si mylsím

Gerrhen
23. 08. 2009
Dát tip
Jenom... upřesnění kategorie: porno??? Mohl bych vědět kde přesně? :D

DaNdÝ
23. 08. 2009
Dát tip
díky, pomalu si už ani nepamatuju na to, dyž sem tohle psal, nějaký experiment to byl, jsem rád že si bylo povšimnuto nějakého toho důrazu na kontrast a naději, který byly myslím halvní motivy či co

Gerrhen
23. 08. 2009
Dát tip
Tahle povídla mi plynula velice dobře. S jediným zakopnutím: z malého kluka, který vidí takové hrůzy, se nestane bojovník, ale troska zralá na ústav. Tím jsem si naprosto jistý. Na druhou stranu má příběh obrovský přínos v tom, že dává do kontrastu onu naději s tím ostatním, co se ve skříňce nachází, jiným způsobem, než jsem zvyklý.

fajn dík - nevím jestli už nepudu spát - kdyžtak později...

Alojs
21. 08. 2008
Dát tip
dandý píše dobře, tím myslím dost čtivě... nebojí se být svůj, nebojí se bodat do vosího hnízda... toho si na něm (byť za tu krátkou dobu) cením... heleď, šerloku, kouknu na další text hned teď. když tipnu, pošlu avízo :)

pohlídám si tě:-)

Alojs
21. 08. 2008
Dát tip
vindal: klídek, dave :) drámo: tip? schovám si jej na příště. dávat jej pokaždé (což se mi téměř stává) - to není moc good. důvody již skrblík vylíčil :)

DaNdÝ
21. 08. 2008
Dát tip
jako no je to tak jak řikáte, ono holt chtě nechtě ten kluk v další části textu přestává bejt postavou a stává se spíš nástrojem a to sem chgtěl taky tak nějak zvýraznit

Alojs za prvé: nejsem dav a nikdy jsem nebyl za druhé: tak proč mu nedáš tip ty skrblíku :-)

Alojs
21. 08. 2008
Dát tip
no vida, po té minulé povídce příjemná změna. souhlasím s davem. úvod je rozjetý dobře. ten kluk tomu dává správný feeling. Pak ale začneš vyprávět, přímé řeči jsou natažené do šíleně dlouhých odstavců a to se dost blbě čte (je to nahuštěné, slova i tebou interpretovaný vedlejší děj). zejména, jde-li o třetí odstavec v řadě. Celkově vzato potěší umírněnost, žádné nadávky, jak je u tebe někdy obvyklé... byť je to v rámci děje nezbytné.

přesně! vyprávěním o skřínce ses dostal k něčemu mnohem zajímavějšímu, ha! :-)

DaNdÝ
21. 08. 2008
Dát tip
No jasný to zahuštní, sem měl velkej problém jak otoho vecpat vlastně to vyprávění o skříňce a vůbec, který al vlastně pro ten samotnej příběh vůbec není podstatný no

nejlepší je celá ta první třetina, ta přímá řeč, jak je to vyprávění stříhaný vstupama toho kluka - to samo o sobě by tu povídku uneslo celou, pak si ten text hodně zahustil a malinko jsem se ztratil /čet jsem to jenom jednou/ ovšem skvělej moment jak ti upadla ta tuška a tys už jí nepotřeboval to prolnutí do tý fantazie!! a jinak ten dovětek tam nutně nemusí bejt, S flaškou vodky..., hlavně proto že před tím v tom odstavci je ten konec naznačenej.. líbilo se mi to :-) tipec

DaNdÝ
21. 08. 2008
Dát tip
díky za upozornění, já potřebuju asi dycky udeřit do slabin, než si začnu všímat přísudků

Marcela.K.
21. 08. 2008
Dát tip
Shoda podmětu s přísudkem...oprav si ty hrubky, prosím.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru