Vzpomínky nejdou skartovat

*T*

Moc smutné, ale moc hezké... T

hoď mi úsměv, okem značku či závan sukně je mi přán, plivnout mi můžeš na žvýkačku jen mi nelži, povídám půjč mi dlaň i líčko bledé či kam ti ještě pocel dám, ať ruka k políčku tě svede jen mi nelži, povídám příjmu posměch, faleš ženy, výtku, starý že jsem krám, jen ve lži nebýt uvězněný.. tak mi nelži, povídám

dík...za pochopení.

mylenko, ta báseň je moc krásná, myšlenka je v ní jasně vyjádřena... je to smutné a nejsmutnější je na tom ta bezmoc...tohle znám: ,,však ostny vzpomínek mě raní kdykoliv vzpomenu si na ni na lež které jsi uvěřil proč nechápal jsi jasný cíl kdy závist nalévala jedu" je to hrozná bezmoc, když někdo blízký uvěří lžím a ty nemáš jak mu vysvětlit, že tak to není... *

Nemýlíš...

máš nějakou podivně smutnou náladu. básně jsou fajn, ale snad se mýlím.

vzpomínky nejdou skartovat, ale otupuji ostri, pokud jsou to vzpominky nenavisti ci ublizeni..je to tak spravne zarizeno, aby se v nas nevarila krev, kdykoliv si vzpomeneme na krivdu, ublizeni, nespravedlnost, bolest, podrazy, rany pod pas, nepochopeni a pomluvy.../**

když zloba slova nezamíchá... toho se drž...

To máš pravdu, Stano...jenže já nějak blbě zapomínám :-) no, co s tím...? Lakrov, klidně :-) nejsou to moje slova, a tyhle otázky si občas řešíme všichni...teda si myslím.

v spomienkach sa netreba utápať*

Zapomenout, odpustit, pochopit... Kolik mají tahle tři slova společného a kolik je mezi nimi nečekaných souvislostí. Je odpuštění definitivní, nezvratné, není-li možné zapomenout? Dá se stav odpuštění 'ustálit' v roztoku pochopení? Chce se mi o těchhle třech slovech napsat o hodně vic, ale sem to nepatří. Možná Ti je jednou ukradnu.

Moc dobře vyjádřeno t*