Děti noci

Děti noci

Všechny mé vzpomínky vrací se,

do údolí růžových mraků k Ariadnině kráse,

která mi propůčuje pochodeň v bludišti stínů

a navrací mě do jezera na okraji lesů samoty,

kde vážky přilétají se napít na okraj leknínů,

kde já s nimi usedám v tichu melodické jednoty.

Jsme děti noci a bojíme se dne,

potají v temnotě pijeme nektar snů

propůčených nám šepotem fantazie,

srkáme zlehka jak jen opatrnost svede.

Tlučeme poháry na dveře které nám zamkli

lupiči sladké blaženosti na tisíce západů

abychom nevstoupili do věčného plamene,

tlučeme společně - jsme proti nim tak malí.

Našim sluncem je svíce,

kterou anděl zapaluje od svých křídel,

krčíme se ve tmě, kde splýváme s našimi stíny

a děsíme se podivných světel, co líce

by nám popálily svou opravdovostí. Orchydei

rozkvétá s námi v roztoužených snech. Blouzníme,

abychom přečkali prokleté dny

s nadějí, že do věčného se vzbudíme.

Unikáme do snění, nasedáme na zlatavá oblaka,

která nám od zavřených dveří na krk pověsila staletý klíč

a jak na hřbetu beránka pryč

se na nich skrz bránu duhy do nebes neseme. Vrátka

otvíráme zlehka od paláce. Zde ke svým snům jsme se připoutali

řetězy bezcitné skutečnosti.

Sami do věží jsme utekli,

co pnou se nad roklí

bezedného utrpení bublajícího v propasti.

Však uzel rozváže jen ten, kdo ho rozetne

všechno zlo nás znudilo, vše již bylo nicotné,

sami jsme se pohoršeně uvěznili a zatratili.

My, kterí se po Adonisově oltáři sápeme

a karmínové kvítky z něj vyměňujeme

za servané popelavé vlasy,

jediné čím svá srdce vykupujeme,

jedině v tomto chrámu jsme se zbavili hrůzy,

jsme osvobozeni Amorovým jménem. Tam v perleťové síni,

pijeme krvavé víno lásky vymačkané ze zlatavé dužiny

červavě nasládlých rajských plodů,

však žalářníci z Kainova rodu,

závistiví, nám do něj sypou pelyněk

a vždy když jej přijímáme, neprozřeme,

zvracíme krev, snad na postrach

všem, kdo by s námi chtěli pít a skrýt se v tmách,

kde oprostili jsme se od smůly,

kterou nás k stromům nesmyslného života připoutali.

Znovu navěky jsme se zklamali.

Zbaveni iluzí, čistí,

možná spíš prázdní,

napůl spíme v melancholii,

ti nejsmutnější z lidí,

zavřeli jsme oči a sžili se s harmonií

šera v hře spánku a snů

splynulém v tichu dědičných splínů,

kde už jen doufáme v příchod Beránka.

Jsme děti noci samy jsme se oslepili,

ponořili jsme se do bolesti hladké barvy mléka,

děti trýzně, pro kterou samy jsme se odsoudili,

Usínáme když všem jitřenka vzchází,

naše obezřetná bdělost její zář nespatří.

Nejslepější ze všech bojíme se stínů,

utíkáme ze strachu do falešných snů,

doufáme, že smrt nám svobodu dá,

náš život je zmar, ze strachu spředená bída.

Naše requiem je zapomnění,

naším náhrobkem sen o vzkříšení.