Madona

Slzy odráží třpyt měsíce,

vrací jej na nebeskou sféru.

Nedotčená hříchem jako světice

v náručí chovám tvoji dceru.

V půlnočním tichu

chybíš mi stále více.

Nejsi mi k smíchu,

to jenom Veronice.

Mně jsi k pláči.

A říkám: stačí!

Máma je s tebou, spinkej, hvězdičko,

ať jsi jako večernice zlatá.

Vždyť mámě ubližuješ maličko

svým věčným uplakaným: ,, táta…?“

Nepřijde, není,

nevrátí se. Změní

snad něco tvoje slzy?

Spinkej, je půlnoc, ty jsi malinká,

teď může plakat jenom maminka

a taky už brzy