Neboj se, mami...

Zazvonil mi mobil.

Na displeji svítí  Naše babička. Kdysi mi čísla do mobilu ukládal můj muž.

Mohla bych si ta dvě slova už dávno přepsat na moje máma…

,,Už mám po kontrole. Můžeš na mě počkat u schodů, jak chodíš do práce?“

Vyjdu ze sesterny a dívám se oknem do nemocničního parku.

Katalpa před okny mi cloní výhled na onkologický pavilon. Ozdobená smutnými, přezrálými lusky  jako by se přikrčila pod šedivým nebem.
Přestalo pršet a já čekám, kdy se na pěšince objeví maminka, abych seběhla k postrannímu vchodu na naše oddělení.

Zahlédnu ji mezi stromy. V krátkém hnědém kabátku, baretu a s hůlkou, ze které se už stala nerozlučná kamarádka jejich cest.

,,Tak co?“

,,Prý to nemám překládat,“ podává mi žádanku na kontrolní odběr krve.,,Vezmeš mi to?“

Usměju se. ,,Co ti říkali?“ Dívám se na ni a vím, že se už nemusím bát. Je klidná. Neklepe si ji brada, tak jak ji znám, ve chvílích, když neví a bojí se.

,,No, prý to vypadá dobře. Jen chce paní doktorka za měsíc zkontrolovat krev. Říkala jsem , jestli mi to můžeš odebrat zase doma. Prý ano.Tak mi dala tuhle žádanku. Představ si, že ten doktor to CT ještě zase neměl popsaný tak jak chtěla a tak mu volala. Byla moc hodná.Prý už ani nemusím jezdit za ten měsíc, že bude stačit, když se pak na tu krev zeptáš ty a že se uvidí co dál. Ale prý to zatím vypadá dobře.

 Podívej se, jak mám naražený ten baret. Nebylo tam zrcadlo.“

Upravuji ji trošku pokrývku hlavy. ,,Máš to dobrý,“ říkám a vlastně se její hlavy dotýkám jen proto, aby měla pocit, že ji baretka sedí dobře.

,,Autobus mi jede až ve dvanáct. Projdu se městem, chtěla bych si koupit nějaký klobouk. Ty vlasy mám hrozný.“

,,Nemáš, jsi ostříhaná stejně jako já," směju se. ,, Jde jen o zvyk. Taky ti mohly slízt všechny. Akorát je máš jemný, no. Na jaře si dáš zase trvalou a teď si koupíš nějaký pěkný klobouček.“

Ze dveří vychází naše vrchní sestra. S úsměvem nás mine a pozdraví…

,,Musím už jít. Máme zase frmol. Hned ráno jeden mrtvý. Doktoři tam řešili, proč zemřel a že se měl ještě zkusit resuscitovat. Ale byla to špatná prognóza, polymorbidní pacient, měl závažnou diagnozu, která by stejně pro něj výhledově skončila smrtí. Navíc by si užil spoustu trápení. Je mu už líp.“

/Mohu v rozhovoru užívat lékařské termíny. Maminka byla jednou z prvních diplomovaných zdravotních sester a do důchodu odcházela v šedesáti třech letech. Před osmnácti roky../

Babička stojí, opírá se o hůlku. Poslouchá…mlčí. Pak se na mě podívá a docela vážně řekne:,, Prosím, to mi nikdy nedělej! Slyšíš. Nikdy !.“

,,Neboj se, mami….“