Láska kdesi čeká...

Jejich oči se setkaly.

Je tu.

Přišel.

Začala se smát a překřikovat něhu té chvíle.

Díval se na ni a usmíval se.

Otáčela se na ostatní kolem stolu. Jeho jen upozornila na to, že opět zestárl.

Oba zestárli, ale ona bude vždy mladší o stejný počet let. Víc jak polovinu jejího profesního života jí dělal šéfa. Podávala mu ubrousek a jejich prsty se zlehka dotkly. Podíval se na ni a ona se rychle odvrátila. Nechtěla aby jí vyčetl z očí, že ví…že si všechno pamatuje.

Nezbylo než převést rozechvění do smíchu. Výčet veselých rodinných příhod nebral konce.

Objednal si k večeři pivo.

,,Jedete autem,“ poznamenala a na servírku kývla: ,,nealkoholické!“

Zasmál se: ,,Ano, nealkoholické.“

Jejich oči se střetly ještě párkrát, ale už byly plné radosti.
Večer se rychle proplétal mezi sklenkami na stole, aby nakonec vplul do její vídeňské kávy.

Olízla šlehačku ze lžičky a na nose se ji objevila bílá tečka. ,,Máš na nose šlehačku.“

Setřela ji prstem, zasmála se a pomalu upíjela ze sklenice.

,,Slíbila jsem, že přijdu domů dřív, než půjde manžel spát.“

Ostatní už se také loučili, ale jeho pohled … Zůstala ještě sedět na židli a vraceli se spolu do chvil, které zůstaly v jejich paměti už řadu let.

,,Už musím jít.“ Zaplatila a vykročila směrem k věšáku s kabáty. Náhle stál vedle ní a držel její svrchník. Když ji vedl k autu, bylo rozechvění zpátky. Klopýtali oba přes slova, která se ztrácela ve zmatku vět.

,,Tady ode mne máte dárek k vánocům.“

,,Dárek? Ach. No jo. Já nevím. Co to je?“ Rozpačitě se smál bílé obálce.

,,Nebojte se. Peníze to nejsou…“ a položila obálku na palubní desku.

Zářila do černé noci.

Zastavil před jejím domem.

Podala mu ruku. Sevřel ji ve své: ,,Krásné vánoce…“ naklonil se a jeho rty se zlehka dotkly jejich. Zachvěla se.Venku mrzlo.

Manžel seděl s dcerou v obýváku u televize. Sklonila se, aby ho políbila.

Na stole v kuchyni miska plná neoloupaných ořechů.

,,To jste nemohli za celý večer oloupat alespoň ty ořechy?! Zítra chci dělat těsto.“

,,Tak já je ještě oloupu, „ odpověděla dcera.

,,Ty? Ty už půjdeš spát! Ráno jdeš do školy.“

Mezitím šel manžel do chodby a vrátil se s plnou miskou naloupaných ořechů.

,,No vy jste hrozní!“ Začala se smát.

,,Vidíš, dcero, toto je ta láska manželská...“smích muže i dcery ji vrátil do tepla.

Sedla si ještě na chvíli pod lampu do rohu sedačky v obývacím pokoji.

Otevřela útlou sbírku svých básní….

V té chvíli seděl doma i on.  Manželka odjela už včera, trávila pár dnů u dcery. Otevřel knížku, kterou před chvílí vyndal z bílé obálky.

Pod titulem četl věnování připsané rukou autorky.

 Svému nejmilejšímu primáři….