V cíli

Nespěchám.

Jdu  novou chodbou . Zářivky září a odráží se od oranžových zdí.

Jdu naproti smrti

Sedí na  lůžku. Vidím ji jak houpe nohama.

,,Dala sis načas.“

,,To víš, vánoce...“odsekla mi.

,,To vím …ale k čemu? K čemu mu bylo těch pár dnů? Nevěděl o světě. Jen jsme ho odsávali, krmili sondou a otáčeli, aby se neproležel.“

,,Tak jste se mi do toho nemuseli motat!“ vyštěkla podrážděně.,, Proč jste mu dávali ty infuze? Chtěla jsem ho odvést ještě před Štědrým dnem! Byl už na cestě. To vy jste ho přivázali k lůžku, tak co mi vyčítáš? Na co si to tu hrajete? Na bohy?!“

Mlčím. Vím o tom své a vím, že má pravdu.

Když ho přivezli, řekl doktor, že tak rozsáhlá ischémie v mozku není k životu. Řekl, že není záchrany. Přesto šel a naordinoval  intravenozní terapii. Zavedli jsme kanylu do žíly, sondu do žaludku, močový katetr.

Druhý den seděly na lavici na té krásné, nové chodbě dvě ženy. Starší v černém, dlouhém kabátu a mladší ve sportovní, zimní bundě. Manželka s dcerou.

Zavolala jsem lékaře, aby jim ještě před pohledem na nemocného, podal informace o jeho zdravotním stavu.

Když vcházely dveřmi na pokoj, neviděly přes slzy na cestu…

,,Zmiz už!“ procedila jsem skrz sevřené zuby. Pohlédla jsem na zemřelého. Jistota, kterou mi dala dlouholetá praxe, se propletla s s pocitem úlevy. ,,Konečně…“ pomyslela jsem si :,,Konečně má pokoj a klid.“

Zítra bude Silvestr. Prodloužili jsme čísi život o pár dnů.

Nikdo z nás netuší proč. Možná se rodina během vánočních  svátků takto lépe smířila s faktem, že manžel, táta, dědeček už nebude… co my víme.

Odcházím z pokoje, kde jsem naposledy posloužila mrtvému tělu. Procházím nemocniční chodbou kolem automaticky se otvírajících dveří. Ohlédnu se po závanu chladného vzduchu.

Smrt.

Možná mi to neuvěříte, ale jsou chvíle, kdy ji vidím ráda.