Spadla z měsíce?

Labutě se houpaly na hladině.
Stála na břehu rybníka a vůbec se jí nechtělo zpátky. Špatný signál přetrhával slova v mobilu, který držela u ucha.
Jediné co vyrozuměla, bylo, že nepřijede.
Bylo to podivné, ale v podstatě si oddechla. Stačilo, že tu byl on.
Nechala se přemluvit. Věděla, že nastane problém až se ocitne mezi skupinou lidí, z nichž nikoho nezná osobně. Vlastně ne, je tu Jarka.
Usmála se, schovala mobil do kapsy a vracela se do restaurace.
,,Mám vás všechny pozdravovat. Nepřijede."
Nikomu to zjevně nevadilo.
Na stole už stály lahve s vínem. Někteří už byli po večeři. První fotky! Brr...nesnáší to. Nerada se fotografuje, neví jak se tvářit a momentky už vůbec nemiluje.
On přišel a sedl si vedle ní. Nezvedla ani hlavu, aby se mu podívala do očí.
Nenapadlo ji, že si víc jak rok píše s tak hezkým chlapem.
Hned po příjezdu, po prvním objetí nechala spustit skleněnou zeď.
Seděla, dívala se, smála, odpovídala, ale stále jakoby byla v nějaké průhledné bublině. Všechno slyšela, ale nikoho k sobě nepustila.

Jarka přijela i s manželem, udělali si z toho setkání výlet.Povečeřeli, popovídali, zvedli se a odjíděli.
Bylo ji to líto. Najednou, jako by zmizela poslední možnost, že ta bublina kolem ní praskne. Naopak. Ještě víc ztvrdla.

Pak šplhali do příšerného kopce. Brala antibiotika a kdyby mu neslíbila, že přjede... proč nezůstala doma?! Sotva popadala dech. Zanícené průdušky vypovídaly službu, chtělo se jí zvracet.

Ve srubu si posedali, vytahali lahve, zatopili v kamnech. Kluci šli na dřevo. Seděla v koutku a vlastně nevěděla o čem se s holkama, co tu zbyly bavit.
Dvě se hned začaly dohadovat o tom, který kluk by stál za hřích. Měly obě celkem jasno.
Ona nevěřila svým uším. Proboha, kam to vlezla! Najednou byla ráda, že pustily přehrávač a ten řve tak, že neslyší.
Zavřela oči.
,,Mlha přede mnou, mlha za mnou." Otevřela je. Nic. Seděla na svém místě a jen slyšela ode dveří, že chlapi už se vracejí.

Čůrat se chodilo ven. Vylezla ještě výš nad srub, na kraj lesa.
Stoupla si do trávy a v úžasu zůstala hledět na nebe. Tolik hvězd viděla naposledy, když byli s manželem u moře na ostrově. Leželi v noci s dětmi na terase a koukali na tu nádheru.

Vrátila se do srubu. Vytáhla z batohu plyšovou veverku. Říkal jí tak -"vzteklá veverko" nejčastěji. Usmála se, když viděla, že se mu líbí. Dal ji za dárek pusu, ale ona cítila jen studené sklo a dva páry pichlavých očí. Asi proto ji nedal hned tu slíbenou sbírku svých básní.
Co tu dělá, proč sem lezla. Myšlenky jí vířily v hlavě a  nenechaly ji ani chvíli na odpověď.

,,Ne, děkuju, ale beru antibiotika." řekla už asi podesáté a odmítla další skleničku alkoholu.
Zabarikádovala se ve svém koutě a odcházela z něho jen  když už nemohla dýchat. Šplhala do kopce k hvězdám a nemohla se vynadívat. A nebyl tam nikdo, komu by řekla: ,,Podívej, to je krása."

Když potřetí sešla k chatě, stál u dveří :,,Ty jsi zklamaná, viď."
,,Myslela jsem, že to bude o něčem jiném." odpověděla potichu.
Stála za tou skleněnou stěnou, on stál před ní a věděli oba, že takhle to být nemělo.

Uvnitř u kamen vyřvával přehrávač anglický pecky.
Kytary stály opřené v rohu. Když před chvílí jeden kluk začal hrát a zpívat své texty, ostatní ho umlčeli.
,,To neznáme a chceme zpívat!"
Řev to byl, ne zpěv.
Blížila se třetí hodina. Holky se začaly povalovat po mužských klínech....
,,Jdu ven," řekla. Vytrhla ze sešitu čistý list a napsla na něj, že je ráda poznala, že se nerada loučí....
Nechal ho ležet v kuchyňce na stole.
Když se propadala tmou dolů směrem k rybníku, slyšla za zády jen řev, který trhal noc na pichlavé kousky. Ty ji s hlínou padaly do bot.
Nasedla rychle do auta. Spustila stěrače a zjistila, že neprší.
Zastavila. Přikrčila se a vzhlédla čelním sklem na nebe. Byly tam.
Zmačkala mokré kapesníky a pokračovala v jízdě.
Bylo krátce po třetí hodině, když vklouzla  v ložnici k manželovi pod deku. Probudil se:,,To už jsi doma?"
Přitulila se k němu, usmála se a pošeptala: ,,Viděl jsi ty hvězdy?"

---