Pffff, Ježíš nemohl být náš král!

Farizej a jeho otrok se usadí na dřevěné tribuně s výhledem na ukřižování. Farizej snad trochu nejistě okusuje šoulet a říká: „On nemohl být náš král už z toho důvod, že každého krále ohlašují famfáry.“ Otrok krčící se u jeho nohou horlivě přikyvuje. Jak si farizej vkládá do úst další kus skopového, přiženou se ze všech stran temné mraky a nad vztyčeným křížem se sevřou jak ocelová pěst. Mocně zahřmí.

Stařešinovi zaskočí a mladičký služebníček jej umně drcne do zad. Pak nabídne svému pánovi, aby si ruce opláchl v lavoru. „A stráže,“ vykašlává ze sebe muž, „rozhodně ho nedoprovází žádné stráže.“

„Rozhodně,“ zopakuje chlapec a skloní hlavu do starcova klína, aby si ten do jeho vlasů mohl otřít prsty. Jeho moudrý pán tak šetří na ručnících. Bolestí šílící trestanec nalevo od Ježíše, se Mesiášovi vysmívá, že má jako jediný trnovou korunu. Ukazuje si na ni prstem pravé dlaně přibité k prknu a vyplazuje jazyk. Když odnikud přiletí havran a vyklovne jazyk posměváčkovi z úst.

Farizej si nervózně žmoulá jeden pramínek vousů, které mu zrovna otrok rozčesává, aby je zbavil slin a zbytků jídla. „Ale co je naprosto nejpodstatnější,“ vykřikne stařec brilantní myšlenku, „nemá zlaté opánky.“ Z Ježíšových zmučených nártů steče kapka krve do kalicha pod křížem.

Farizej vítězoslavně usedne na osla a opouští golgotský kopec. Chlapec ještě sklízí všechen nepořádek po hostině, množství měděného nádobí si uloží do nůše na zádech. Ještě se naposledy ohlédne k tomu usměvavému pánovi, kterého ti zamračení a trochu přiopilí pánové potrhali důtkami a přitloukli k dřevu. Zaschlý pramínek krve na Ježíšově nártu září nadějí. Chlapec se sám pro sebe pousměje.

Když se hrot kopí dotkne mučedníkova boku, obloha se otevře a z té brány do vesmíru nebo ještě dál vylétne blesk.

„K noze!“ zařve farizej ze hřbetu znuděného osla. Chlapec ještě okamžik pozoruje dopadající ohnivé světlo a pak se rychle rozeběhne za svým pánem. Kulový blesk jej udeří do nůše plné mědi. Osel i farizej se lhostejně ohlédnou na doutnající hochovo tělo. „Asi…“ zajíkne se farizej, „asi sprchne.“ Pak pobídne oslíka, aby se honem schoval v chrámu před deštěm, kroupami a hněvem Božím.