Cesta

Hledala cestu.

Když na ni vkročila, nevšímala si kamínků ani bláta. Snad někdy, když se rozběhla , zakopla, spadla. Pak viděla nerovnosti. Má z té doby na kolenu jizvu. Dostal se jí pod kůži kamínek. Ostrý a nehezký. Schoval se do rány, která krvácela. Tehdy byla poblíž ještě maminka, která dokázala  vyčistit špínu a úlomek štěrku vyjmout. Osušila jí slzy, zavázala koleno a nechala běžet dál.

,,Drž se, neztrať směr…“ volávala za ní, ale ta slova se už sama ztrácela v dálce.

Ta cesta byla dlouhá. Plná zatáček. křižovatek, louží i výmolů.  Někdy zkusila najít zkratku. Předběhnout čas…

Pokorně se pak vracela do místa, kde ji opustila.

Potkávala lidi, časem je  začala rozdělovat do dvou skupin. Ty, se kterými si ráda promluvila, třeba se i posadila do trávy u cesty a vracela jim úsměvy svázané do prostých kytek.

A pak ty, co  jen míjela a čas, který jim  někdy s nadějí věnovala, se stal navždy ztraceným…

Zjistila, že raději má  obyčejná kvítka…pomněnky, kopretiny, sedmikrásky, pampelišky, fialky; zamilovala si mateřídoušku a  slzičky Panenky Marie… než pyšné květy z obchodů ve městě.

Blížil se den, kdy měla dojít k mostu. Věděla o něm, protože vystoupila už na všech devětačtyřicet schodů, které k němu vedly.

Čím víc se zkracovala vzdálenost ode dne, kdy na něj musí vstoupit, tím větší měla strach z toho šera, které viděla v dálce za ním.

Najednou, jakoby zašlo slunce, přestaly kvést kytky, jen zledovatělý, špinavý sníh, vlhká zima a chlad.

Rozhlížela se kolem sebe s úzkostí. Až vstoupí na poslední schod, nemůže se zastavit, bude muset jít dál.

Únor je špatný měsíc pro cesty…

Vzpomínala na vše, co ji cestou potkalo. Otáčela se zpátky. Viděla plno zářících  barev, ale schody za ní zmizely. Věděla, že vrátit se už nelze.

Nenapadlo ji, že v této chvíli ještě potká sen.

Sny mají tu výhodu, že mohou létat. Nepotřebují schody, nepotřebují mosty, nepotřebují cestu…nepotřebují vůbec nic, kromě zavřených očí  a barev.

Stála před posledním schodem, když ji vzal jemně za ruku, usmál se a tiše řekl: ,,Neboj se…jestli chceš, půjdu s tebou….“

Vkročila na most a v údivu se zastavila. V dálce před ní se náhle rozzářily všechny barvy, které před chvílí viděla jen za sebou.