možná...

Něžný strach dýchnul na kalichy pozvednout sudý, lichý kalich hořkosti a mládí něžný strach co bičuje i hladí, neněžný strach v masce Thalie kým vsazen do naší oranžerie, proč kvetou zde jen trnovníky lákající mezi nárazníky kde neněžný a něžný strach neúprosně vychyluje z drah hořkost k hořkosti co svádí i kalich bez nápisu "Mládí"

Sakra, vždyť jsem dával bacha na formulaci! Píšu, že to NENÍ případ téhle básně!!! :-))))))))

:-))) No tak to Ti děkuju! :-)) Případ pro psychiatra...to mě nenapadlo :-))

Člověk si dokonce může ve strachu či lítosti, nebo obojím, "bahnit". To je už ovšem případ pro psychiatra. Ale ne případ této básně.

Edvine... tak to má být...obléknout se do básně a nekoukat jestli jsou Ti dlouhý rukávy :-) hlavně, když je Ti teploučko :-) Znám takovej "hezkej" strach...a taky "hezkou" lítost :-) Lakrov...půl na půl :-)

Zase jedna z těch záhad. Čí strach? Můj, tvůj, náš společný? Tato nemožnost jej přiřadit dává prostor k přizpůsobení básně svým vlastním okolnostem. Já si to navlékl jako šat na ten můj strášek. A sedělo to perfektně. "když víc než sny mít nesmíme…" - vyvolalo nahořklý úsměv. Kdo za noci nesnil jinak, než jak by se na společné lože slušelo? A tím nemyslím erotické snění. Kdepak.

Moc se mi to líbí, tou jednoduchostí, občasným rýmem a... Krájením strachu. Půl na půl nebo bratrsky? :-)

Hezké *