Z bodu A do bodu B...

Myslela na to...
Že jestli jednou, tak natáhne přímku z bodu A do bodu B. Uprostřed té přímky počká.
A přitom tak nějak tušila, že tentokrát by vůbec nevadilo, kdyby slib, který si dala, porušila.

Jenže slib je slib a ty se mají plnit. Pokud člověk může.
A sebe by už vůbec neměla zrazovat.
Nikdy z bodu A do bodu B!

Ráno stála  před stejným problémem.

Ten boj nevyhraje. Jak vyhrát bitvu sama se sebou. Vždycky bude vítězem a zároveň i poraženým.

Je to už rok co o sobě vědí.

Rok úsměvů a pohlazení. Rok her, rok strachu, rok snů…

,,Prosím, ještě ne.“ Psala do zpráv.

On odpovídal: ,,Neboj se.“

Natáhli síť upletenou z něhy a pinkali si přes ni  příběhy plné barev.

Každé ráno se oblékala do duhového trička a vyťukala na klávesnici úsměv jako odpověď na zavrněné dobré ráno.

Když se rozpršelo, přiběhl nejprve s deštníkem…pak ale raději běhali spolu mezi kapkami deště.

,,Neboj se vody“ volával na ni… ,,Nebul“, smál se, když začala natahovat.

V zimě ji objal a sfoukával z nosu vločky…

Na jaře si vyhlížel pruty. Prý na pomlázku.

V létě se potápěl do hloubky…až na dno jejího srdce …bez kyslíku. Když se vynořil, smála se jak lapá po dechu.

Na podzim spolu barvili listy stromů…

,,Prosím, ještě ne…“ prodlužovala chvíli o které věděli oba...Přijde.