To to bolí, necháš mě!

Motýli v březnu.

Nechtělo se mi věřit.

A vzpomněla jsem si na dotek. Na ten poslední dotek děvčátka, které jsem pak už nikdy neviděla.

Ležela tehdy opakovaně v motolské nemocnici.

Já byla žákyňka na zdravotní škole.

Věděla jsem, že ji čeká stejný konec jako její sestřičku. Byly to dcery mé sestřenice.

První zemřela v devíti letech.

Držím ji v náručí, je lehounká jako batole a přitom je jí dvanáct let.

Držím ji v náručí a smějeme se. Pak mi řekne :,,Dej mi ruku.“ Mačká mi ji vší silou.

,,To tě mačkám, co?!“

Podívám se na svoji sestru, která přišla na návštěvu se mnou. Vidím jí na očích, že ví.

,,Au, au, au!“ Křičím a směju se:,,To to bolí, necháš mě!“

Dívají se na mě veliké, smějící se oči.

Ten dotek se podobal dosednutí motýla.

Ten dotek jsem si odnášela domů a netušila , že je to navždy.

Už je to víc jak třicet let.

Když si na ty dvě holčičky dnes vzpomenu, vidím ještě stále veliké, zvědavé, rozesmáté oči… a cítím dotek motýla.

***
Potají doufám
že konec bude jiný…                                                                                                                                                                                    
na louce plné barev
a něžných motýlů
nebudou strašit mě
šedivé a zlé stíny

Nakonec
v náruči
ti zase procitnu.