Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Někdy si říkám... nevstanu

29. 03. 2009

1274

Autor

Marcela.K.

Zapomněla jsem jak se překřikuje ticho

Brouzdám se svými myšlenkami

pod nohama mi šustí samy

jak listí zdravých kaštanů...

Někdy si říkám

nevstanu

Poslouchám ticho

Jdeme spolu

Objímá mě

mlčí

i hladí

Být sama v sobě

ať čas si pádí…

Vracím se zpátky

Nech mě jít

Za okny soumrak deštěm kráčí

Zalévám ticho v pupenech

však naprším i do bodláčí….

13 názorů

nostalgik

31. 03. 2009

Dát tip

do bodláčí, do kaštanů obejmuta tichem vstup s deštěm, co tě potkal k ránu i já tam budu, zakřiknut

řádek

30. 03. 2009

Dát tip

já ticho vždycky ukecám samomluvou :)

slovak

30. 03. 2009

Dát tip

Hovoríš mi z duše, ale vstať sa musí a kráčať a nerátať kroky.*

Edvin1

30. 03. 2009

Dát tip

"Poslouchej toto ticho, moje dítě. Hle, je to ticho vlnící se..." Holt, připomíná mi to Lorcu. Ale jenom trochu, tou zmínkou o poslouchaném tichu. Líbí se mi. DědEd :-)

Zpočátku jako bys byla sama sebou, na konci pak něčím 'víc' -- deštěm, tichem nebo dokonce časem; ale i přes obsah posledního řádku to nepůsobí jako povyšování se. Vlastně se mi to líbí právě kvůli té poslední sloce... (mordyjé, že já musím vždycky ve všem tak šťourat...)