Lehce...jako když padá bílý sníh

Pořád se mi líbí. I když je ráno a prší...

Diderotko, dnešní dívky by asi "věděly" :-) Já ale z matiky měla jedničku...a i když jsem studovala zdravotní školu, byla jsem "pěkný tele" :-))

myslím, někdy někoho milujeme láskou bez sexuálních podtextů... aspoň mám jednoho takového muže, co už také není na tomto světě... jsem ráda, že jsem mohla přečíst i vysvětlení básničky

Edvine, přečetl jsi to úplně přesně, tak jak to bylo...je to pár vzpomínek na pana profesora, který mě učil matematiku a já se dozvěděla, že už před měsícem zemřel...obrečela jsem to, protože to tak prostě mám. Viděla jsem ho naposledy na pohřbu mého třídního profesora(češtináře)objali jsme se...tehdy mi řekl, že už je to takový smutný setkávání...netušila jsem tehdy, že téměř přesně za dva roky odejde i on. Byl s námi na lyžařském výcviku... proto ty boky...držel mě kolem nich, když jsme spolu jezdili na kotvě na vleku...a ve svých dlaních mi hřál ty mé, když jsme čekali na parkovišti na odjezd autobusu z hor a já byla zmrzlina... proto i ten sníh...myslela jsem si, že mě nikdy nepolíbil. Pak jsem si vzpomněla, že jednou ano...na tvář, když jsem se vrátila z celostátní soutěže v poezii a přivezla si ve své kategorii první místo... tehdy mě dal ve sborovně pusu před ostatníma učitelkama (praxe) ty měly asi vzteka ;-)) Bylo mu 46 když mně bylo osmnáct... byl skvělej a měl mě rád, protože jsem uměla počítat...nešla jsem na zdravotku kvůli tomu, že by mi nešla matika :-)Ty roky jsem zjistila až teď, zemřel v 78 letech...tehdy jsem neměla důvod je zjišťovat :-)

Přečet jsem to, i poctivě všecky dosavadní kritiky. Fajn, o tom není pochyb. Teď něco osobního: Svou vzpomínku na pana profesora vyjadřuješ zrovínka takto: "Pan profesor mne, svou žačku (!) 'v dlaních hřál…' a: 'Na tvář…'" Nevěděla jsi asi, oč mu jde, ale: "Dnes bych ji políbila." Tehdá jsi se jen bláznivě smála, ale po letech mu jeho city opětuješ. A tahle slova pak působí jako granát: "on objal právě moje boky" Velice jemně a nevšedně zpracované téma platonické lásky mezi žačkou a učitelem (žákem a učitelkou), jejíž podstata, ba existence se tomu mladšímu z obou stane jasná až po letech. Možná jsi to tak nemyslela, ale pak Ti pero psalo samo a něco málo na Tebe prozradilo. A to je dobře, protože takhle jsem to opravdu nikde nečetl. Tip za originalitu, překvapení a lit. zpracování. dědEd :-)

Krásne, len podobné slova niekedy nevypovieme včas.*

***

Moc krásná slova. K panu profesorovi jistě zaletí -jak lehká vločka bílá :-)******

vzdorují chladnému větru vání ty plamínky nesoucí něhu, však malé stačí zaváhání a hasnou... i na bělostném sněhu ***

Takhle bez souvislostí působí hravě /...rovnice, roky, dny, chvíle.../ i posmutněle /...svíce a minulý čas, jež následuje/. Jedna z posledních řádek pak vyvolává (ne)žádoucí? otázku. Cit v těch slovech nechybí.