Semafory zničí svět!

Věřím, že přechody jsou vůbec nejúžasnější místa v Praze. Vytváří a tříbí zázračné lidské charaktery – hrdiny, kteří se na přechod vrhají na červenou. Pak jasnovidce, kteří vytuší tři sekundy předem, že se má rozsvítit zelená. Mnozí z nich zejména ti v kraťasech, ještě lépe s fuseklemi v sandálech se posléze stávají miláčky davů. Strhnou sebou na šedou plochu celou vlnu zbloudilců. Ale miláčci davů jsou jen podskupina.

Třetí regulérní přechodovou skupinou jsou prostě rebelové. Nebo spíše velmi často – rebelky, bývají to ženy mezi čtyřiceti a pětapadesáti lety. Ty běhají jak mimo přechod, většinou puzeny číhající tramvají, tak se zastavují uprostřed vozovky a nacházejí pěšinky v intervalech projíždějících aut. Ach, tyhle rebelky mi vážně pijí krev. Myslí si, že svou upjatostí žen středního věku semafory občurají. Ale oni jim pouze slouží, jsou největšími děvkami semaforů.

Protože semafory jsou prostě mocné. Pevně věřím, že jednou ovládnou svět. Vyhladí nás. Nejdřív povraždí slepce – ty nejbezbrannější, jako všichni správní masoví vrazi. Stačí rozhodit signál, který říká, kdy může bílá hůl vstoupit. Druhou částí genocidy budou ostatní chodci. A pak konečně vozy, všechny semafory se naráz vzbouří a auta vrazí do sebe a vybuchnou. Věřím, že tak spálí všechno na Zemi. Škoooda. 

Ne. Jediné co mě dokázalo vytrhnout z té semaforové monotónnosti, z toho vražedného poblikávání a přebíhání… ano byl to malý Romík skákající svobodně na jedné noze po přechodu na červenou. Nevěda nic o jasnovidectví, příliš usměvavý na upjatou rebelku. Úžasná lehkomyslná odvaha od toho cikáněte, které pak proběhlo okolo mě, a zmizelo mi jako už spousty jemu podobných. A červenou jak šaty jedničkové kurvy nahradila matrixovsky zelená a já přešel seriózním klidným krokem.