K vodě máme dnes daleko

Škoda, že nebydlíš na nějaké řece.

Jezdil bych ji častěji...

 *K vodě máme dnes daleko*

Seděla v trávě nedaleko kempu….

Když zastavili, kluci vystartovali k řece.

,,Dávejte pozor, ať tam nezahučíte.“ Volala za nimi, ale ti už ji neslyšeli.

,,Maminko, já jsem hodná.“

Usmála se na dcerku, která pomáhala manželovi s vykládáním stanu z auta.

,,Pojď sem, je už chladno,“ zavolala na ni a vytáhla z tašky tepláky.

Kluci se vrátili nadšení. ,,Je to tu super! Jsou tu kachny i labutě a taky lodě!“

S vervou se pustili do stavění stanu.

,,Bolí mě hlava,“ řekla omluvně a podívala se na muže. Usmál se.

,,My tě nepotřebujeme,“ řekl vesele…

,,Jdu se projít, třeba mě to přejde,“odpověděla a vydala se podél řeky směrem k louce.

Měla už zlost sama na sebe a věděla, že po delším cestování ji rozbolí hlava. Ví, že je to od páteře, ale nepřinutí se, aby si zádové svaly posílila cvičením. Nedokáže si najít čas pro sebe.

Dělí ho mezi všechny své blízké a práci … na sebe už ji nezbývá…

 ,,Nevymlouvej se!“ Ohlédla se.

Na cestičce mezi stromy stála žena s mužem. Zaslechla jen útržek jejich rozhovoru, ale ta věta ji rozesmála.,,Jo, nevymlouvej se,“ řekla si sama pro sebe.

Pokračovala v chůzi. Slunce už zapadalo, ale přesto ještě dokázalo naházet do řeky  tisíce zlatých zrcátek. Sešla z vyšlapané cestičky podél břehu a brouzdala se neposečenou travou. Trsy kopretin pomrkávaly žlutýma očima, rdesno zrůžovělo a modré luční zvonky se pohupovaly ve večerním vánku. Sedla si na břeh, ucítila vůni mateřídoušky.

Lehla si do trávy a srovnala na rovné zemi záda. Dívala se na nebe, pak zavřela oči. Slyšela jen šumění řeky a v dálce tlumený křik dětí z kempu. Asi na chvilku usnula, probudil ji chlad. Posadila se a podívala před sebe.

Po řece plula loď. Žena držela pádlo a pádloval jen její muž. Na loďce s nimi seděly dvě děti. Starší byl asi chlapec. Menší děvčátko bylo ve věku jejich dcerky. Pozorovala je a usmívala se. Hlava ji přestala bolet a obrázek spokojené rodinky na loďce vypadal mile. Vousáč na zádi se narovnal a pohlédl na břeh. Usmál se na ni , pokývnul hlavou a pohyb pádlem vypadal jako pozdrav. Zvedla ruku a  zarazila se. To už jí ale zamával chlapec a tak mohla bez ostychu pozdrav opětovat.,,Ahóój!“  zavolal kluk a  muž se ještě ohlédl, zabral pádlem a zmizel s celou rodinkou za rákosím, které jí bránilo ve výhledu.

 ***

Zvedla se aby se vrátila do kempu. Manžel s dětmi mezitím postavil stan. ,,Pojďte do kiosku,“řekla:,, snad tam budou mít něco k jídlu. Nechce se mi nic chystat.“

Nemusela výzvu dvakrát opakovat a kluci se rozběhli směrem k vjezdu, kde stál domek s občerstvením. ,,Maminko, já jsem hodná…“ řekla opět malá a ona se rozesmála:,,Nemusíš být pořád tak hodná , utíkej za klukama“ a plácla ji zlehka po zadečku.

,,Co hlava?“ zeptal se jí manžel.

,,Dobrý,“ odpověděla a chytla se ho za ruku.

Kluci si vybrali párek, malá čokoládový perník a limonádu… dívala se na ně jak se cpou a mezi žvýkáním ze sebe chrlí zážitky z cestování. Vydali se po Vltavě směrem k Lipnu. Místo lodí autem. Každá noc v jiném kempu a počasí jim přeje. Jen ona tajně závidí vodákům, kachnám a labutím.... volnost.

Vzpomněla si na tu rodinku v loďce a podívala se na muže:,,Měli jsme si půjčit loďku…“

,,Máme přece nafukovací člun,“ zasmál se.

,,Já myslela opravdovou…“ řekla potichu, ale on už ji neslyšel. Dcerka ho táhla za ruku k dřevěné houpačce.

Seděla nad papírovými tácky od hořčice a prázdnými kelímky od limonády a přemýšlela, jestli je má uklidit hned, a nebo jestli to chvíli počká. Zaslechla za sebou příjemný mužský hlas: ,,Dvě piva, rohlíky, párky…vezmu si to sebou.“ Ohlédla se a uviděla vousáče z loďky. Prohlížela si jeho opálená ramena, vypracované, svalnaté paže, pevný zadek a svaly na nohách. Zaplatil a otočil se. Jejich oči se střetly…a ona se zachvěla.