Kdo bude dřív u mostu

Stála a dívala se na řeku.

Když se naklonila uviděla jen stín.

Nebyla zklamaná. To ne.

Jen…představovala si ji úplně jinak. Čistou, poskakující po kamenech. Veselou.

Dívala se do toho špinavého, zabahněného zrcadla.

Neměla chuť rozhrnout hladinu ani palcem u nohy.

Slunce se houpalo ve vlnkách rozčeřených večerním vánkem.

Rozhlédla se a uvědomila si, že vidí to, co před pár týdny on.

Stromy lemující břeh, letní divadlo, hrad, který se věží dotýkal oblohy.

V dálce se objevila loďka.

Otočila se, ale nedokázala odejít. Počkala, dokud ji neminuli. Muž a žena.  Pádlovali večerem.

Záviděla jim.

Ta líná řeka jí malovala v představách obraz plný fantazie.

Kdyby…nadechla se.

Udělala pár kroků a znova se rozhlédla.

Sundala si boty a opatrně našlapovala travou.

Zkusila chvíli jít po pěšině, ale do chodidel ji píchaly drobné kamínky.

Zastavila se a zavřela oči. Opřela se o dřevěné zábradlí.

Jaké štěstí, že nemá křídla…

K silnici vedl vydlážděný chodník s hladkými schody. Ohlédla se. Kdyby…

Zrychlila krok a vyšla  nahoru na cestu. Dlaždice ji chladily do unavených noh.

Sedla si na lavičku u mostu a čekala.

Manžel se objevil po chvíli.

,,Tak kdo měl pravdu?“  usmála se a chytila ho za ruku.