o čtení v MK P5 u Josefa Straky

Hudební doprovod Matěje Žáka (kytara) s jeho doprovodem (slečna housle) byl na vynikající úrovni. V tomto smyslu jsem nakonec nelitoval oněch devadesáti minut, které mi pořad uzmul.

Poezie mladých studujících nadějí mi však na náladě nepřidala. První četla svoje verše Kristina Korbelová (Damu). Četla zřetelně, ale bezbarvým způsobem, žádné proměny intensity hlasu. V jednom tónu byla laděna také její poezie. Jak by jistě poznamenal i K. Piorecký, introspekce autorky vymezené jejím prožitkem se mi jevily, spíše než útočištěm, že jsou zavinovačkami. Ostatně podobný pocit jsem si odnášel jako celkový dojem ze čtení. S tím rozdílem, že Jonáš Zbořil, jenž četl jako druhý v pořadí, měl daleko odvážnější projev. Svoje verše vylepšil na závěr povídkou, která se alespoň ve své druhé polovině snažila říci něco závažnějšího, než známé: “jsme ztracená generace, život je na hovno, všechno už tu bylo, všechno už se stalo apod…” Hlavním problémem je vlastně útěk od rodičů, konec kontroly dětského života a bezradnost se samostatným postojem k životu. Je příznačné, že na závěr čtoucí Lucie Hyblerová shrnula a obohatila výše uvedené motivy o motiv vzdoru proti víře v Boha. Ještě teď mi zní ten “odvážný” tón, kterým dramaticky deklarovala “ať Bůh nejezdí…” Nehledě k paradoxu, kdy dále v básni vztahuje jisté setkání k neexistujícímu nebi, byl agresivně sebejistý výraz slečny L.H. značně znepokojující. Nic proti názorům nebo ideám, ale jsou-li podepřeny nějakým novým obzorem. Pokud jsou jenom nezralou negací existujícího, jde jen o prostoduchou hru se slovy, za nimiž chybí kultura. Ale jak se znám, jen tak mne něco neodradí, určitě přijdu příště znovu. Přijede totiž Wagón naložený po okraj, tak třebas bude obzoru víc.