Pocity

V té atmosféře se dalo umřít a žít zároveň. Zmítající těla na place žila energií z hudby, moje tělo umíralo v tónech melodií. Vtažena do světa hrůz a krásy zároveň, sedíc se zkříženýma nohama na opráskané sedačce, jsem se oddávala okolnímu světu s myšlenkou, že i tak musím zůstat nezraněna. Pořád si krýt záda. Kouř zahalil postavy a moje oči se pomalu zavíraly. Nepatřila jsem sem, ale tohle byla krása. Necítila jsem se jiná, odtržená, každému bylo naprosto jedno, co kdo dělal. Každý byl sám sebou v různorodých tónech.

Vnitřním zrakem jsem vnímala výjevy mé mysli a čehosi zapomenutelného zároveň. Cítíc na rozhraní smrt a život, jsem byla čím dál více v sobě. Ne schovaná, ne nahá. Jasně jsem si uvědomovala zranitelnost druhýh, ale ani na okamžik mne nenapadlo toho zneužít. Měla jsem strach jen o zranitelnost jedné bytosti, ne každý se brání využít slabého místa druhých. Nebyla jsem schopná v té mlze vidět lidem do očí a to mě znérvozňovalo. Nelibílo se mi to.

Ale O TOM TO VŠECHNO JE.

Pod zavřenýma očima mně projelo ostré světlo. Prudce jsem otevřela víčka, abych zjistila, že se nic nezměnilo. Přede mnou zmítající se těla, vedle mne sedící lidé ve svých světech a já se zkříženýma nohama na pohovce. Tóny mne zase pomalu ukolébaly. Moje světy se střídaly, moje opatrnost chvílema slábla. Oči se pomalu zavřely a já spatřila sebe, stojící v černém lese, slyšící křik. Viděla jsem sebe v dýmu kouře a bolestí celého těla, sebe se skloněnou hlavou s pláčem na očích, sebe smějící se do oblak …. Vše se střídalo přímoúměrne hudbě. Měla jsem odlišný svět než lidé okolo. Všichni jsme měli odlišné světy, které nás pohltily.

A O TOM TO VŠECHNO JE.