Sladké i trpké...příjemné i odporné

.

,,Běžte ven!“

Chytla chlapce za ruce a snažila se zabránit tomu, aby se v záchvatu zranil o zábrany lůžka.

Matka se rozbrečela a její muž ji rychle vyváděl  z pokoje.

Kolegyně , která běžela volat lékařku, se nevracela.  Zavolala sanitářku a rozběhla se sama chodbou k sesterně.

,,Nevím co říkala, co mám dát do stovky…“ otočila na ni vyděšeně oči . Uvědomila si, že je tu teprve měsíc, že nastoupila po mateřské a vlastně vůbec nemá praxi. Rychle jí tedy řekla dva názvy léků, které v tomto případě používají…,,Snad, snad to tak říkala, já nevím.“

Rychle sama naředila a připravila infuzi. Na chodbě už potkala lékařku, která jí potvrdila  ordinaci.

Přiběhly k lůžku, kde zatím kolegyně  s ošetřovatelkou držely pacienta, aby se příliš nezmítal.

Propláchla kanylu a napojila infuzi. Držely chlapcovu ruku, aby se léky co nejrychleji dostaly do krevního oběhu a on si v záchvatu nevytrhl kanylu ze žíly.

Když se zklidnil, narovnala se a prohnula v bederní páteři. Zasykla a lékařka se na ni usmála:,,Záda?“ kývla jen hlavou a nechala otázku bez komentáře.

Dívala se na muže na lůžku a bylo jí úzko. Měl oholenou hlavu a několik zhojených jizev na ní. V obličeji odulý, nezdravá barva kůže jen dosvědčovala, že mají před sebou velmi nemocného člověka.

Napojila na infuzní set další lahev s léky a nechala mladší kolegyni, ať pacienta hlídá.

Vyšla na chodbu a soucitně se podívala na jeho matku, kterou kolem ramen držel manžel. Plakala a hřbet  pravé ruky měla rozkousaný do krve. Ještě nikdy neviděla, že by si někdo takto pomáhal od bolesti.

Lékařka s nimi tiše hovořila.  Podávala jim informace o zdravotním stavu jejich syna.

Prošla chodbou  a na sesterně se  opřela  dlaněmi o pracovní desku stolu.

Podívala se na tabuli se jmény a informacemi  o nemocných.

Ten hoch byl jen o rok starší, než její syn.  Zamrazilo ji, když si uvědomila, že v době, kdy její syn studoval na gymnáziu a vysoké škole, tento chlapec byl opakovaně hospitalizován v nemocnici kvůli onkologickému onemocnění…operacím, záchvatům.

Vrátila se na chodbu k rodičům a vysvětlila jim, proč musely jejich synovi přivázat ruku k postranici lůžka. Trvalo nebezpečí, že by měl snahu si vytrhnout kanylu zavedenou do žíly na druhé ruce.

Dívala se na tu utrápenou ženu a nechápala, kde lidé berou v takových chvílích sílu.

Pak se podívala na vousatého muže vedle ní. Vypadal klidně, pevně stál a díval se zpříma. Držel svoji ženu a ona se ztrácela v jeho objetí jako rozcuchaná, pomačkaná,  hadrová panenka.

Nedokázala se na ty dva usmát. Cítila tu nesmírnou  bolest, která vyzařovala z tváře uplakané ženy, opřené o svého muže.

Dovolila jim jít na pokoj za synem.  Když se rozloučili, ujistila je, že se nemusí bát, že syna pohlídají a jen co přestěhují pacientku z pokoje intenzivní péče, převezou ho během několika minut tam, aby byl pod stálým dohledem sestry.

Byl to jediný úsměv, který jí  otec chlapce věnoval. Smutný a vděčný.

Dívala se za nimi, jak odcházejí, a marně přemýšlela, koho jí ten muž připomíná…