Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sladké i trpké...příjemné i odporné

16. 11. 2009
19
18
1250
Autor
Marcela.K.

Jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které tu po nás zůstanou. (A. Schweitzer)

.




,,Běžte ven!

Chytla chlapce za ruce a snažila se zabránit tomu, aby se v záchvatu zranil o zábrany lůžka.

Matka se rozbrečela a její muž ji rychle vyváděl  z pokoje.

Kolegyně , která běžela volat lékařku, se nevracela.  Zavolala sanitářku a rozběhla se sama chodbou k sesterně.

,,Nevím co říkala, co mám dát do stovky…“ otočila na ni vyděšeně oči . Uvědomila si, že je tu teprve měsíc, že nastoupila po mateřské a vlastně vůbec nemá praxi. Rychle jí tedy řekla dva názvy léků, které v tomto případě používají…,,Snad, snad to tak říkala, já nevím.“

Rychle sama naředila a připravila infuzi. Na chodbě už potkala lékařku, která jí potvrdila  ordinaci.

Přiběhly k lůžku, kde zatím kolegyně  s ošetřovatelkou držely pacienta, aby se příliš nezmítal.

Propláchla kanylu a napojila infuzi. Držely chlapcovu ruku, aby se léky co nejrychleji dostaly do krevního oběhu a on si v záchvatu nevytrhl kanylu ze žíly.

Když se zklidnil, narovnala se a prohnula v bederní páteři. Zasykla a lékařka se na ni usmála:,,Záda?“ kývla jen hlavou a nechala otázku bez komentáře.

Dívala se na muže na lůžku a bylo jí úzko. Měl oholenou hlavu a několik zhojených jizev na ní. V obličeji odulý, nezdravá barva kůže jen dosvědčovala, že mají před sebou velmi nemocného člověka.

Napojila na infuzní set další lahev s léky a nechala mladší kolegyni, ať pacienta hlídá.

Vyšla na chodbu a soucitně se podívala na jeho matku, kterou kolem ramen držel manžel. Plakala a hřbet  pravé ruky měla rozkousaný do krve. Ještě nikdy neviděla, že by si někdo takto pomáhal od bolesti.

Lékařka s nimi tiše hovořila.  Podávala jim informace o zdravotním stavu jejich syna.

 

Prošla chodbou  a na sesterně se  opřela  dlaněmi o pracovní desku stolu.

Podívala se na tabuli se jmény a informacemi  o nemocných.

Ten hoch byl jen o rok starší, než její syn.  Zamrazilo ji, když si uvědomila, že v době, kdy její syn studoval na gymnáziu a vysoké škole, tento chlapec byl opakovaně hospitalizován v nemocnici kvůli onkologickému onemocnění…operacím, záchvatům.

Vrátila se na chodbu k rodičům a vysvětlila jim, proč musely jejich synovi přivázat ruku k postranici lůžka. Trvalo nebezpečí, že by měl snahu si vytrhnout kanylu zavedenou do žíly na druhé ruce.

Dívala se na tu utrápenou ženu a nechápala, kde lidé berou v takových chvílích sílu.

Pak se podívala na vousatého muže vedle ní. Vypadal klidně, pevně stál a díval se zpříma. Držel svoji ženu a ona se ztrácela v jeho objetí jako rozcuchaná, pomačkaná,  hadrová panenka.

Nedokázala se na ty dva usmát. Cítila tu nesmírnou  bolest, která vyzařovala z tváře uplakané ženy, opřené o svého muže.

Dovolila jim jít na pokoj za synem.  Když se rozloučili, ujistila je, že se nemusí bát, že syna pohlídají a jen co přestěhují pacientku z pokoje intenzivní péče, převezou ho během několika minut tam, aby byl pod stálým dohledem sestry.

Byl to jediný úsměv, který jí  otec chlapce věnoval. Smutný a vděčný.

Dívala se za nimi, jak odcházejí, a marně přemýšlela, koho jí ten muž připomíná…

 


18 názorů

nostalgik
04. 10. 2010
Dát tip
..ano, často blízcí lidé, relativně zdraví, troí víc, něž bezmocný pacient. Nemám pravdu? ***

Lakrov
04. 10. 2010
Dát tip
> ... Ve srovnání s tím, s čím se poslední dobou setkávám zde... Souhlasím; takhle nějak se dá slovy vyjádřit poměr vah mezi skutečným a 'neskutečným' světem.

t.

Marcela.K.
03. 10. 2010
Dát tip
Včera v noci na našem oddělení zemřel. Bylo mu 27 let... Ve srovnání s tím, s čím se poslední dobou setkávám zde - na Písmáku, mi snaha jednoho zdejšího jednadvacetiletého kreslíře připadá tak hloupá, že nemá ani cenu na ni reagovat.

guy
23. 11. 2009
Dát tip
*

Marcela.K.
20. 11. 2009
Dát tip
...konečně někdo, kdo rozumí :-) Dík, Jiří.

nostalgik
20. 11. 2009
Dát tip
Nic, nic zvláštního, stovky, snad tisíce podobně nemocných jsou připoutáni na lůžka v pokojích intenzivní péče. A přece.Ti kolem jsou zvláštní, jsou zvláštní jako sám název příběhu a jsou také tak opravdoví. Myslím, že vím koho ten muž připomíná... ***

Marcela.K.
19. 11. 2009
Dát tip
já vím...všude to nefunguje...ale proč? Mimochodem, včera jsme ho propustili domů - toho kluka :-)

ruprecht
19. 11. 2009
Dát tip
sladké i trpké... *

Marcela.K.
18. 11. 2009
Dát tip
Hmm... nechce se mi to vysvětlovat znova. Doufám, že se najdou i tací, kteří název pochopí - a porozumí smyslu toho, proč jsem to napsala. Není to "reportáž".

Lakrov
18. 11. 2009
Dát tip
Líbí se mi to svou jakousi syrovostí, 'profesionálním nadhledem', který je však nudržitelný a každou chvíli je střídán až nebezpečným soucitem. Jen názvu nerozumím.

Janina6
17. 11. 2009
Dát tip
Jo tak... tak to jsem dnes ještě natvrdlejší než obvykle :-)

Marcela.K.
17. 11. 2009
Dát tip
Jani, ten název je tam pro něco jiného... měl by vystihnout něco hodně důležitého ...to není o té nemocnici, to je o těch dvou - o síle, kterou si dávají - o tom, co si slíbili...rozumíš?

Janina6
17. 11. 2009
Dát tip
Vindal má pravdu. Tvoje "nemocniční" obrázky můžu, je z nich cítit, že to máš prožité. Možná název je trochu moc "květnatý". Sladkého a příjemného tam moc necítím.

Robinia
17. 11. 2009
Dát tip
bolí...

velmi fajn, ten formální nemocniční "suchej" jazyk podtrhává to emocionální uvnitř, T

nahá12
16. 11. 2009
Dát tip
*

Háber
16. 11. 2009
Dát tip
smuTno* pravdivé* ako Ty to vieš* zasiahnuť*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru