Kontrapoetika I. - Jak se stát okamžitě a bezbolestně autorem poezie - Zdroje

Kontrapoetika I. - Jak se stát okamžitě a bezbolestně autorem poezie - Zdroje

Předně je potřeba hned na začátku jasně říci, že se z poezie dělá zbytečně věda. Každý člověk přeci cítí sem tam nějaké emocionální napětí, pak zasedne a sepíše co cítil a tím to prostě je. Toto je skutečná autenticita a nikoli nějaké tajemné vynalézání exhaltovaných citů a hádanek. Je nutno nevěřit všem, kdo mají své city pod kontrolou. To je přeci podezřelé a já bych řekl, že nejspíš pěkně vypočítavé. My čtenáři máme právo, aby se nám ukázalo, co reálně člověk – autor doopravdy zakusil a ne, co by třeba jednou prožívat chtěl. Nejhorší jsou pak moralisté, kteří by nám chtěli předepisovat, jak by se měla prožívat například láska. Každá láska je jedinečná a není ji možné sepsat s chladnou úvahou za pomoci nějakých „literárních“ nástrojů. Uvěřitelné je pouze to, co vidím – stejně jako v reality show. Nějaké trikované a sestříhané záběry jen falšují realitu.

Je třeba sebrat odvahu a hodit zážitky na papír. Odvahu najdeme tak, že si prostě uvědomíme, že máme (díky evoluci!) prakticky stejná těla a tak cítíme v podstatě všichni totéž. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla by fungovat ani medicína nebo farmacie. Drobné rozdíly sice občas jsou, ale ty jsou zanedbatelné. Zveličování těchto drobných rozdílů je právě úhlavním prostředkem tzv. intelektuálních básníků. Ti se dovolávají ryzí původnosti a hledání jakési osobní identity každého jedince. Přitom je všem jasné, že úplně jiný nemůže být nikdo. Jsme prostě a jasně stejní. Takže máme za sebou usebrání odvahy, před námi papír nebo obrazovka počítače a už to tam sázíme. Pokud nás nic hned nenapadá netřeba si zoufat. Nabízím hned několik rad.

První možností je psací automat pozorovatele. Civíte například z okna a píšete, co vidíte, ale ne zase tak jasně jako popisnou slohovku ve škole. Podle pocitu vypisujete jen hlavní všem jasně viditelné rysy zejména věcí. Je dobré vyhýbat se úvahám, co si myslí pán nebo paní, kteří jdou zrovna ve vašem zorném úhlu po ulici. To jsou právě ony počátky neblahé intelektuality, když začnete vymýšlet, co si kdo musí myslet.

Druhou možností je nápodoba. Přiměřená nápodoba je normální a není to žádná odsouzeníhodná forma plagiátu. Plagiát lze odlišit zejména právně. Například v hudbě se má za to, že nesmíte po jiném autorovi zopakovat osm po sobě jdoucích tónů. Vzpomeňme na Bedřicha Smetanu a jeho plné zopakování lidovky Kočka leze dírou ve světoznámé skladbě Vltava. Doporučuji buďto v knihovně půjčit tři soudobé autory a vypisovat z nich na přeskáčku vždy jen sedm slov (sedm písmen by bylo příliš tvrdé). Jinou možností je poshánět staré lumírovské tiskoviny nebo antologie básníků 19. století a tam lze opisovat všechno. Samozřejmě tady na internetu je to jen o Ctrl C versus Ctrl V.

Třetí možností je čtení co největšího počtu jiné poezie nebo přímo slovníků a přemýšlet neustále o tématu. V paměti vašeho mozku zůstane spousta nezřetelných otisků z přečteného a to právě vypíšete. Mnoha čtenářům i kritikům se to bude zdát velmi nedohledatelné a přesto jim to bude stále něco připomínat. To už se ale blíží mnou nijak nedoporučovaným postupům avantgardy, kdy se slova do básně losovala z klobouku apod. Pamatujte! Čím vyšší samostatnost při zápisu básní použijete, tím náročnější bude pozice konzumenta. Konzument nebude mít možnost porovnat čtené s ničím v minulosti čteným. Bude se jen dohadovat a pokud jeho odhad nebude správný, naštve se, a ztratíte jeho důvěru. Proč by měl K.věřit někomu, kdo přemýšlí úplně jinak, než by se dalo předpokládat? Jedině, že máte vlivné přátele, které K. bez rozmýšlení poslouchá na slovo. A na tyto přátele si mj. posvítíme příště.

Exhaltované: jedná se o neologismus od exaltované tj. nadšený, zanícený, přepjatý, výstřední v chování. Ono vložené „h“ značí posunutí významu slova podle německého slova halt – stát. Čímž se chce říci, že ve své exaltovanosti nesmíte zůstat stát a strhávat k prodlévání i svého vzácného K.