To by tady byli úplně jiný lidi.

Otevřela skříňku.

Vyndala krabici, zvedla víko a usmála se.

Vnučka ji pozorovala: „Babi, co to máš?“

„Mládí, holčičko…“

,„Mládí v krabici?! Babi, ty už zase mluvíš tak divně. Co to je?“

Babička, vzala do ruky bílou obálku. Nespěchala. Chvíli ji držela v prstech a prohlížela si nadepsanou adresu: „To jsou dopisy. Dopisy od dědečka, když studoval na škole v Praze.“

„Ukaž…“ natáhla dívka ruku směrem k obálce.

„Ne, ne , ne …to nejde.“

„Babí…“ zaprosila vnučka. Dívala se zvědavě na obsah krabice. Tolik dopisů!

,,To ti, děda všechno napsal?“ řekla s údivem.

,,Ne, jsou tam i moje odpovědi. Když jsme se vzali, dala jsem ty dopisy dohromady. Ani jsem je nikdy nespočítala. Podívej, děda si  je očísloval. Já ne, já byla lajdák…a navíc, pst – psala jsem si tehdy s osmnácti kluky najednou!“

„Cože?! S osmnácti?!“ vykřikla vnučka a vykulila oči.

„No, pak už ne. To jen zezačátku. Když jsme si podaly se spolužačkou inzerát do Mladého světa.“

„Babi, ty sis dala inzerát?! A jak do Mladýho světa? Co byl Mladý svět?“

„Ach jo, děvenko moje. Jak já ti to všechno stihnu povyprávět? Mladý svět byl časopis pro mladé. Tehdy ještě nebyl internet, nikdo neměl doma počítač. Neexistovaly mobilní telefony a dopisy se psaly ručně, vidíš, jaký měl děda krásný písmo. A psal bez chyb. Proto jsem si ho vybrala. Jenže to je dlouhá historie. Nejprve si psal s mojí kamarádkou…“

Babička se opřela  v křesle a zadívala kamsi do dálky, přes rty ji přelétl úsměv.

„Hanka odebírala Mladý svět. Byla starší, já vyšší. Když jsme po dvou letech dojíždění do školy musely, kvůli časnému nástupu na praxi do nemocnice, hledat privát,  nevěděly jsme, čím zaplníme čas volna. Bylo mi tehdy sedmnáct… nevím už, kterou z nás to napadlo. Možná obě. Prostě jsme si řekly, že by bylo fajn si s někým psát . Samozřejmě, že ten někdo měl být kluk.

Tak jsme sestavily inzerát. Uvedly jsme Hančin věk a moji výšku a poslaly do inzertní rubriky. Stálo nás to tehdy každou dvacet korun! No, nesměj se, to bylo v té době dost peněz. Já od maminky dostávala jako kapesné na celý měsíc sto korun.“

„Cože?! Sto korun? Jak jsi to mohla vydržet?“

„Jednoduše.  Prostě jsem si nekupovala zbytečnosti.  Taky tehdy byly jiné ceny než dnes. Rohlík stál třicet halířů, litr mléka korunu šedesát. To mi k večeři stačilo a obědy jsem měla zaplacené ve škole.

Někdy jsme si s holkama dopřály i párek.  Dvě nožičky nás přišly na tři padesát, zabalily jsme je do alobalu a opekly na plotýnce kamínek v kuchyňce. To byla bašta! Nikdy jsem pak už lepší párek nejedla.“

„A jak to bylo dál s tím inzerátem, babi?“

„Na privátě s námi bydlela ještě Renata. Ta ani o našem inzerátu nic nevěděla. Když nám ale pak přišlo třistašedesát odpovědí…“

„Cože?! Vám na ten inzerát odpovědělo tolik kluků?!“

„Jo, představ si, že jo. Napsaly jsme, že si chceme dopisovat. Spousta odpovědí byla od vojáků. Měly jsme ideální věk. Bylo nám (podle Hanky) už osmnáct.“

„Jak jste jim odpověděly, to se nedalo zvládnout, ne?“

„Neodpověděly jsme všem. Na to jsme neměly ani dost financí. Známka na dopis tehdy sice stála jen šedesát haléřů, ale to bychom na to spotřebovaly celé kapesné. Navíc některé dopisy ani za odpověď nestály. Byla v nich spousta hrubek, nebo byly nezáživné. My se chtěly bavit.

Vzaly jsme do party i Renatu. Rozdělily dopisy na tři hromádky a pustily se do čtení. Když byl pisatel vtipný, četly jsme si ten dopis nahlas a smály se. Někteří poslali i svoji fotku. Každá jsme si ze svého přídělu  vybrala ty dopisy, které se nám líbily a pak jsme svoji kupičku  předaly sousedce po levici.

To je důležité, protože právě  proto jsem si tvého dědu nevybrala já, ale Renata. Dostala se jí jeho odpověď na inzerát do ruky dřív, než mně. On měl velmi úhledný rukopis a dal si na každém dopisu záležet. To už ale předbíhám…

Rozesmáté jsme šly další den do obuvi a poprosily o krabice od bot. Já si vybrala z té hromady odpovědí opravdu  osmnáct kluků. Samozřejmě, že jsem je postupně vyřazovala, ale musela jsem si založit kartotéku a dopisy jsme psaly přes kopírák, abychom věděly, co jsme kterému chlapci odpověděly.“

„No, tedy, babi, ty jsi byla pěkný číslo!“

„Ale kdepak! Tele jsem byla, moje milá. Zatímco jiné spolužačky obrážely diskotéky a hospody, my přišly na privát, vynesly jsme na zahradu stůl a psaly dopisy. Renatu to brzy přestalo bavit. Pravidelně se na každé tancovačce zamilovala do živého kluka, nepotřebovala náš svět snů. Já a Hanka jsme pokračovaly v psaní. Samozřejmě, že se počet kluků v našich kartotékách snížil, ale psaní nás bavilo.

Jeden hoch mi třeba posílal krásné obrázky malované vodovými barvami. Někde je mám schované. Jmenoval se František. I jeho příjmení si ještě dnes pamatuji. Chtěl moji fotku a podle té se mě pak snažil namalovat. Docela jsem se mu povedla. Kdoví, co dnes dělá…“

„No a co děda? Když si psal s tou Renatou…?“

„Dědovi bylo tehdy dvacet let. Studoval vysokou školu v Praze. Psali si s Renatou jen chvíli, když se ona rozhodla, že si nechá jen asi tři kluky, kteří ji poslali i fotku. Psaní ji moc nebavilo a přijela zrovna z nějaké taneční zábavy, kde se zase zaláskovala. Rozhodla se, že těm ostatním napíše poslední dopis. Mezi nimi byl i děda. Jenže mně se jeho odpovědi na Renatiny dopisy moc líbily.“

„Jak jsi věděla, co jí píše?! Vždyť…“

„Ale neboj se. Četly jsme si dopisy navzájem, když nám kluci odepsali. Nebylo v nich nic závadného. Tehdy to ještě nebyla taková Sodoma a Gomora, jako dnes.

Řekla jsem Renatě, že jestli Radka nechce, že bych si ho vzala já. V tu chvíli samozřejmě znejistěla a že prý si to ještě rozmyslí a že si ho asi nechá… To mě tedy pěkně naštvala a řekla jsem jí, že kdybych o něj neprojevila zájem já, vykašlala by se na něj. Celý den jsem s ní pak ve škole nepromluvila Ona večer přišla do mého pokoje a hodila mi na noční stolek dědův první dopis s adresou. Prý : „Tak si ho vem.“

„Ani netušila, že ji jednou poslechnu doopravdy. Pak už jsem musela s pravdou ven. Děda nebyl hloupý a nic jiného, než pravda mi nezbylo. Napsala jsem mu tedy popravdě,  jak to všechno bylo. Jak jsme si podaly inzerát, jak jsme si odpovědi rozdělily, jak se jeho první dopis dostal k Renatě, jak  jsem si zřídila kartotéku na kluky. Co myslíš, že se stalo?“

„Nevím. On ti pak odepsal? Nenaštval se?“

„To víš, že naštval a neodepsal hned. Nejprve poslal lístek k MDŽ pro všechny tři.“

„MDŽ? Co to je MDŽ?!“

„Ach jo, já zapomněla. MDŽ – to přece víš - Mezinárodní den žen. Byla to náhrada za Den matek, kterou podporovali soudruzi  za totality. To není důležité.

 Dodnes  si pamatuju text  toho přání -  Marcelo , Renato, Hanko, přeji vám ke Dni žen vše nejlepší a ať si i nadále myslíte, že vše, čeho se odvažujete je nevinné.

Uběhlo pár dnů. Už jsem  nečekala, že by mi děda napsal. Vlastně jsem se mu ani nedivila. Jen mě mrzelo, že nedokázal přijmout pravdu. Pak jsem si pomyslela, že když je takovej, že to nedokáže, není čeho litovat. Jenže  nakonec dopis přece jen přišel. Radek psal, že  je nemocný…možná se nudil. Nevím, ale napsal mi. Odepsala jsem mu  obratem.  Stihli jsme si vyměnit jen dva dopisy, když se naskytla příležitost  vidět se, setkat se.

 Jeli jsme se školou do Prahy na Hrad a do divadla. Napsala jsem tedy dědovi, že jedeme do Prahy, že já tam jedu hlavně kvůli mé sestře, která tam studovala a jestli mě chce vidět, tak že budeme dvě.

Nevěděla jsem, jak vypadá. Nestihli jsme si vyměnit fotky a tak jsem mu napsala, že on musí určit, kde se setkáme a jak se poznáme.

Přišla mi odpověď -  Budu ve čtyři hodiny odpoledne ve stanici metra Muzeum u poslední lavičky, budu na sobě mít hnědé kostkované sako a v ruce  držet matematická skripta. Když budeš chtít, přijď tam.“

„A chtěla jsi, babi? Viď, že jsi chtěla!“

„To víš, že ano, jenže jsem opravdu  jela do Prahy s tím, že volný čas před divadlem, kdy jsme měli rozchod, strávím společně se svojí sestrou.“

„Teta Zuzka šla na tu schůzku s tebou?“

„Ano, šla a to bylo velké štěstí, jinak bych se s dědečkem asi nesetkala.“

„Jak to?  Ty jsi neznala Prahu?“

„Ale kdepak.  Jen, když jsme šly do metra, tehdy ještě nebyla  stanice  Muzeum přestupní, uviděla jsem už ze schodů, že u poslední lavičky stojí nějaký muž a drží v rukách skripta. Řekla jsem tetě Zuzce, že to je asi on. Jenže se ochladilo a on místo hnědého saka měl na sobě světlý, tříčtvrteční baloňák.“

„Baloňák? Co to je?“

„Panenko, skákavá! Baloňák byl takovej kabát!  Říkalo se tomu tak.  Prostě takovej krátkej kabát měl na sobě. Tak mě napadlo, že až k němu dojdeme, zeptáme se ho, jestli má pod tím kabátem hnědé kostkované sako a když řekne, že ano, je to on! Takhle chytře jsem to vymyslela a říkala jsem Zuzce, že tam nejít, by bylo blbý, když koupil i kytku. Ta ležela na lavičce. Pět lososových karafiátů  s větvičkou břízy. Byla to nádherná kytka.  Bylo by škoda, aby zvadla.

Jenže čím víc jsme se přibližovaly k místu setkání, tím víc se mi klepaly nohy. Byla jsem zavěšená do Zuzky, ale najednou přijely vlaky z obou stran. Lidi nastoupili a vystoupili a my zůstali na nástupišti sami. Neznámý muž a my dvě. Já se pustila Zuzčiny paže a začala jsem couvat. To ale moje sestřička pochopila rychle, že chci utéci a tak mě pustila a udělala tři kroky blíž k muži, který zvedl hlavu a podíval se na ni. Ona jen zopakovala větu, kterou jsem já pracně vymyslela : „Dobrý den, nemáte pod tím kabátem náhodou hnědé kostkované sako?“ on se usmál a řekl, že má. Zuzka pokračovala: „Tak to jste Radek!“ No, co ti mám povídat. Byl to pěknej trapas, protože děda nevěděl, která z nás je ta, se kterou si píše. Znal mě jen z písmenek… z dopisů.

Řekla jsem mu, že si tedy tu kytku vezmu já, že se o ni pak rozdělíme. Vzápětí jsem mu ale prozradila, že já jsem ta, které květiny patří.

První rande jsme proseděli v obchodním domě Družba naproti pultu s pleteným zbožím. Byly tam koženkové, zelené, pohodlné lavice. Moje sestra si vesele povídala s mým klukem a já seděla, mlčela a vždy, když mě něco chytrého napadlo, oni už byli v hovoru někde jinde. A tak jsem seděla vedle tvého dědy a dívala se mu na ruce a říkala si, že to je všechno na nic, že mu musím připadat hrozně hloupá a že se mu beztak víc líbí moje sestra, když si tak skvěle povídají.

Když jsme se po hodině loučili, řekl mi jen, abych mu napsala, jak jsem dovezla tu kytku, jestli cestou nezvadla a já si říkala, že mě o to žádá jen ze slušnosti, že už mi stejně nikdy neodepíše. Po půlnoci jsme dorazily s holkama na privát, zavřela jsem se do svého pokoje a napsala dopis o tom, že kytka přežila a že za ni ještě jednou děkuji a že vím, že už mi na ten dopis neodpoví, protože jsem se chovala nemožně.  Za tři dny jsem držela v rukách odpověď. Děda měl ty samé pocity jako já. Myslel si, že už mu nenapíšu, že se mi nelíbil a choval se nemožně.“

„Babi, to je dobře, že šla teta s tebou, viď? Představ si, že byste se s dědečkem nesetkali. To by se nenarodil můj táta a strejda a teta… to by tady byli úplně jiný lidi a ty bys vyprávěla nějaké cizí holce úplně jiný příběh…“

„No, ty jsi ale hlavinka!“ rozesmála se babička.  Položila si na klín krabici od bot a vrátila do ní obálku. Usmála se na svoji prvorozenou vnučku a řekla: „Až zemřu, můžeš si to všechno přečíst, ale ty dopisy už jsem slíbila své dceři, tvé tetě. Když jí bylo osmnáct, loudila je po mně stejně hezky, jako ty.“