Vše, co slyšet bych si přál

Bijící zvony z věží kostelních,

jsou se mnou, když se hledám,

městem v hodinách poledních.

Svůj zrak marně vzhůru zvedám.

Řekni vše, co slyšet bych si přál,

až setkáme se spolu poprvé.

Víš, kde strádá mé srdce tesknící?

Víš, kde po spáse volá můj hlas?

Víš, kde přeji si být smuten poslední?

Víš, kde jedině takto mohu lapit nás?

Z oblohy se snáší černobílý stín,

rozptylován lehkým vánkem.

A já s jistotou v šeru pravím,

že nemohu být schvácen spánkem.

Řekni vše, co slyšet bych si přál,

až setkáme se spolu podruhé.

Netuším, kde vzdorovat lze sám,

netuším, kde rozhořel se mráz,

netuším, kde svůj plamínek mám,

netuším, kde žiješ či umíráš.

Únava je mi v tuto chvíli cizí,

neb cítím z všeho bytí nicotu,

s uskutečnitelnou utopickou vizí,

chci dostat se blíže svému životu.

Řekni vše, co slyšet bych si přál,

až setkáme se spolu naposledy.

Poslední verše tvé jemné útěchy,

víme, že vše je zdánlivě zbytečné,

proto tvá slova přijímám s rozpaky,

v poslední vteřině chvíle nekonečné.