Na počátku nebylo nic...

Na počátku nebylo nic. Nebylo nic, ale něco viselo ve vzduchu, který ještě nebyl. Ranní šero tlačící do unavených očí, které se celou noc nezavřely. Vyprázdněný a vydýchaný vzduch, uspávající odér kouře. Nebylo nic jen někdo. Poslední, kdo zůstal vzhůru. Zapomenutý host klimbající u stolu. Prázdný podnik, prázdný zevnitř i z venku…podnik prázdnoty. Ráno dne nula. Snad 5:21 časového pásma bezčasí.

Byla myšlenka, byl nápad, byla tam touha po tvoření. Než za pár chvil začal první den, odér kouře vyprchával a venku se rozednívalo. Jedinému zbylému hostu bylo jasné, co musí udělat. Byla to jeho jediná touha, jediná myšlenka, jediný nápad, který přicházel v úvahu. Zvedl se od stolu, od přeplněných popelníků a prázdných sklenic, na jejichž dně zbýval tenoučký povlak zaschlého vína, jinde kapka absintu nebo míchaného drinku se zanikajícími kousky ledu. Prošel zašedlou prázdnotou a ocitl se před prodejcem tabáku.

„Nutně potřebuju něco, do čeho ubalit ty nápady, co mám. Takže jeden vesmír prosím, jestli máte.“ řekl s nadějí v hlase.

„Přál byste si dlouhej nebo krátkej?“ otázal se trafikář.

„Když o tom tak přemýšlím…vidím to spíš na dlouhej.“

„Dobře, tak tady ho máte“ s těmi slovy pro něj šáhl do police a položil ho na pult.

Pak se ale zamyslel a zarazil hosta rychlým gestem ruky: „Počkejte! Nechtěl byste raději nekonečnej?“

Bdící host se zastavil a položil dlouhý vesmír zpátky. „To zní dobře, jeden si vezmu.“

„Užijte si ho.“ pravil s úsměvem trafikář.

„Tak to se nebojte. Na shledanou,“ odpověděl host vesele.

„Na brzkou shledanou.“

Host osaměl a vložil své nápady do vesmíru, který svíral v rukou obklopených prázdnotou. Držel spící svět mezi ukazováčkem a prostředníčkem a věděl, že je to dobré.

„Budiž světlo“ pravil bůh než vložil svět mezi rty. Škrtl zapalovačem a bylo světlo. Den první.

(a tady to vlastně začíná)