ad Bíša...

Nemohu se nedojmout nad svazečkem básní, které vyneslo místní tipovací zařízení konečně už na třetí příčku zdejších úspěšných děl (a lze očekávat ještě vyšší postup!!!). Jak je to zábavné, jak jemné a osvěžující a dobře napsané. A to, považte, vzniklo veledílko na základě náhodně vybraných sobě cizích slov, které byly veleumělci vnuceny soutěží. Však, soutěže jsem v minulosti hloupě podceňoval, ale ony umějí nalézt talenty, což my, kritici, zkrátka nedokážeme.

Jen si tak hraji I.

MANDLE

mi obě
v mém útlém dětství
naživo vytrhli
v Dětské nemocnici
v rodném městě Brně

// Úplně obě ty mandle vidím, mně je sice netrhali, ale vždycky jsem se toho bál. Jak se ovšem musí ztotožnit ti, jimž mandle vytrženy byly a mají je doma ve vitrince na památku. Jaká trefa do myslí obyčejných lidiček bez mandlí. Zde je také možno zauvažovat nad víceznačností epiteta constant -> v útlém dětství. Bylo jeho dětství příliš krátké? Byl prostě jenom maličký a bezbranný? Zřejmě obojí, což je nadmíru tajemné; a přesto vydržel trhání naživo, zřejmě přímo na chodbě před diváky spolupacienty. Hrůza! Hororový zážitek se stal v Dětské nemocnici v jeho rodném městě Brně, což navozuje temnou otázku: Jestlipak ještě v onom Brně bydlí nebo opustil to hrozné trhací město a žije na venkově daleko od všech lékařů?

ZRCADLO

nesmím v bytě
míti
vždy mě vyděsilo
a pozdravilo
"co zíráš
ohavo"

// A zde další existenciální otázky. V bytě ho zdraví zrcadlo. V bytě vlastním nebo cizím? Nepomohlo by se k někomu nastěhovat? Dát zrcadlo na zahradu? Takhle hrozí, že bude chodit po vesnici a do práce neučesaný. Mohly by pak vznikat pozvolna neučesané verše, a to bychom teprve byli smutní. Kjo, ty hrozby; život je tak těžký…

VYSMRKAT SE

mohu s obtížemi
mám zasakrované
a pokřivené
nosní přepážky

// A těžký životní situace pokračuje dál. Nemoci se vysmrkat je udušující, věřte mi, já to jednou zažil, když mi nepozorovaně došly nosní kapky. Zdánlivě jednoduché sdělení textu skrývá ovšem netušená úskalí. Autor má vice nosních přepážek, možná výměnných, já mám bohužel jen jednu. U kvalitních autorů jsou tělesné anomálie zcela normální a nakonec -> báseň je nadsázka, takže na nějaká fakta se nesmíme ohlížet. Velmi zvláštním básnickým prostředkem je zde poetická novinka, a to: zdánlivý překlep, zde je hravě využito původní slovo zmasakrované s překlepem; je vynecháno druhé písmeno m, tedy vzniká esoterické slovo zasakrované, což značí dvě možnosti. Buďto jsou výměnné přepážky posvěcené knězem v nějakém sakrálním prostoru nebo jsou podupané za doprovodu sakrování, když nešly do nosu zasunout. Věřím, že jde vice o první možnost, u tak jemného a něžně hravého autora tomu ani nemůže být jinak.

TEE-PEE

by bylo řešení
indiáni by mi
dali bylinky
upadl bych
do bezvědomí
a neprudil okolí

// Ve čtvrtém textu dochází již k syntéze předchozího. Kdeovšem ve centru Evropy narazit na indiány, kteří by všechno vyřešili. Tady je autor nedoříkavý a nechává odpověď na čtenáři…

KUDLANKA

nábožná
by byla nejlepší
má v naturelu
i ve zvyku
vždy po sexu
ukousnout samci hlavu
a u mne ze zlosti
že jsem téměř impotentní

// Na závěr je nám předložen asi nejsilnější dvěstěprocentní text. Zde je všechno. Překvapivá pointa o impotenci, která svědčí o tragédii, že není snadné si kudlanku jako partnerku udržet, aby mohla ukousnout hlavu. Autor přecejenom o život stojí anebo ne? To uvidíme nejspíš v druhém díle, pokud se ovšem kudlanka nepostará o konec poezie.

/// Je mi až trapně vyvážet se kriticky na vlně těchto surreálných textů, které nepostrádají spojitost ve své proměnlivosti a nezávaznosti. Drsně těžké zadání mělo poezii znemožnit, ale ono ji vzkřísilo. Autorova schopnost sebeironie nepřekračuje mez, kdy bychom již cítili nějaké dosebekopání. Jemné štulce, které si uděluje svědčí o jeho upřímně nostalgickém poměru k životu. Ve svém minimálně rozměrném volném verši se autor obejde beze všech ozdob rýmů, rytmu a kdovíjakých tropů. Jen si tak hraje. V naší multikulturní společnosti, přesycené poblble pobloudilými vogonskými verši je to neuvěřitelné osvěžení, že tohle ještě někdo dokáže, nedbat vůbec na nic a prostě popsat skutečnost. Já myslím, že nadčasovost oněch veršů je nade vší pochybnost; tohle se bude vždycky líbit a bude to bavit do skonání světa. Témata jaký jsem nemotora, jaké mám každodenní problémy totiž překračují úzkoprsé vize apokalyptických i pozitivistických básníků. Obraznost není stvořena a odsouzena k nečitelnosti, ale zde je v prostém kladení úderná a jistá, nenafouknutá bublina, která praskne už když se opře o vzduch.  Prvního jsem z knihovny vyhodil Rimbauda, potom následovali všichni ti Březinové, Hlaváčci, Halasové a Holanové, Seiferti taky, pochopitelně Kabešové i Wernischové; dokonce I Mácha letěl. Už aby Bíša něco objemného vydal, mám totiž úplně prázdnou knihovnu. Bíšo, a ty úžasný tipovací stroji Písmáka, díky, že jste se zde usadili a utvrzujete nekonvenční poezii prostou všeho nadzbytečného.