Divadlo života

Jako šašek přiopilý,
já někdy připadám si chvíli,
a směju se všemu hned,
na prknech - co znamenají svět.

Pak zas usedavě pláču,
a ne že vesele si skáču,
to jen zlý, nešťastný král,
zlomil mi srdeční sval.

Však zlobit já se neumím,
tak jen stále vytrvale sním,
že i jeho jednou opustí ten žal,
a všichni budou šťastni - nejen král!

Však zatím je to utopie,
každý každého jen bije.
A vy se ptáte "PROČ"???
Vlezli jsme na kolotoč.

A čekáme na slitování,
zda nás někdo nezachrání.
Náš osud je v našich rukách.
Nebo chceme zemřít v mukách?