Písmák Proběhl
poslední stopy životaproprané vysáté setřenépotřeby jehonavrácené do skříně
mojesobě klidu věku
a přestojej udiveně hledám.
Zabruč
Kolik měří štěstíod ocásku k hlavě. Nezměříš ho pěstí,zato srdcem hravě.
Však víš, plnou náruč,šťastné oči navrch. Mám pro tebe návrh:
Nesouhlasíš - zabruč.
Pravá noha odraz
Pravá noha odraz, lehký odskok vpřed, dopad na levou, na ní malé poposkočení, odraz, pravá, poposkočení, odraz, levá . lehkost, volnost, rychlost. Poskakuju si a vzpomínám, že to byl v dětství můj nejoblíbenější způsob zdolávání vzdáleností, na rozdíl od běhu mě nikdy neunavil.
Probouzím se zdlouhavě, převracím se s pocitem potřeby jít na malou a jen nerada opouštím tu snovou lehkost pohybu.
U posledních vrátek dohrál kolovrátek smutnou píseň svoji, kdo chce, ať se bojí
Jistě není pochyb
rozum, láska, pohyb
když jsou stále činné
dá se život žíti
Vidíš, říkal jsem ti to, tady se nemůže nic ztratit, tady jsme na Žižkově
sluneční kotoučprosvítá skrze mělcepotažené nebenutí mhouřit oči
za nimi vědomív nepropustné cloněbrání myšlenkám
jdu si
spíš tápu Žižkovemenergií otevřených okenmyslí i náručínevědomých úsměvůale i zachmuřenýchuhýbajících očí
Žbluňk
Větve nad tůňku
sklání jablůňka,
spadne jablíčko,
v tůňce zažbluňká.
Ten konec není můj
ten konec není můjjá teprv začínámvodámpo dešti voní hnůjumytá krajina
na mě si vzpomínábezděkyvolámdo ní se rozpouštímnavěky
ve větru do travinpadámi do houští
zase vše přijímámmladátu když se opouštím.
Co říct?
přiletěla slova
k zapsání se posadilasálala z nich velká síla
posedlo mě rouhání
šeptlostvoř z nich svoje díloa to slova vyděsilo
Báře
Báře
Světlem ctíme tvoji památku,čas nechodí nikdy pozpátku,ale vždycky jenom vpřed. Co přinese večer a co zjitra. Neshledanou Báro možná zítra,avšak jistě za pár let.
Když klokotám v emocích
Bláhovost mi kdo tu uvěřízvonívám životu u dveřía potom prchám, prchám pryči když mi háže k nohám klíč
Jindy zas z života unikámpohledem upřeným do nikamtam v nevědomých obrazechrozpouštím smutek, mlknu vzdech
Jen někdy je mi jak v nedělio život pak chci se podělitven spěchám s laskavou náladoustarosti hozené za hlavou.
Viděla jsem
Viděla jsem
divoké husy v letu nad Vltavoulabutě, jak poklidně v ní plavoua bílá tichost se nesla k zemimihl se pocit - dobře je mi
11. 1. 2025 z autobusu 395.
Přání
nedaleké Olšanské hřbitovy
nenápadný malý pomník
dětským obětem válek
zapaluji svíčku
Uskřípnutá křídla
Předkládám verše nejraděj za tepla
s energií trouby, která je upekla
-----
věřila jsem ve svůj kousek
Co bude teď?
Co bude teď.
Alespoň na chvíli ztratit se všem
zalézt si do kouta, nevydat sten
a nemít svědomí
Už mi šibe
16. 8. 2024 v 19. 00 31°C a nezaprší, nefoukne
S podvečerem přišla nad Prahu poklice z mraků,aby utemovala nehybnost rozpáleného vzduchu.
Kdo jsi?
Kdo jsiéterická roztančená bytostiv růžovéms všeobjímající dušís tváří vykrojenou z jemné husté mlhyv rámu plavých dlouhých vlasůs velkýma tmavýma očima.
tam kdesi za nimašťastný snový svět
přicházíš z něho těžcedo světa naší realityabys nám řeklaže sem nepatříšže nás miluješabys pípáním přivábila kosaběhala za cizím psema objala cizí paní
než se nadějemeodvlaješ k sobě
Třikrát to
Stále víc se mi nechce
to co se mi nechce
---
Nikdy nedohlédnu
Jedovatá palice
S obilím pole lán,
v něm zrn pár jako pán
zajal sobě námel.
Ve hněvu plamenném
Nad bílou krajinou
jako vlas staroby obloha šediváv okna sype otázku skrz se nikdo nedívákolik očí spánek má co zimu obývá.
zatímco světu krade zvuky sníhza humny výskot smíchvozí se z kopce na saních.
Když odhalují se stromy
dnes je den pro nostalgii snění
je den vyšitý drobným mžením
---
toulám se
Veverka
Trápena vnitřní nespokojeností a neklidem, podivnou únavou a nechutí k čemukoli docházím k rozhodnutí, že musím na vzduch. Vydávám se na osvědčenou procházku po Olšanských hřbitovech, do oázy klidu a míru pod košatými korunami četných starých stromů, věřím, že tady se moje negativní rozpoložení uvolní a prostor jej pohltí. Odpolední žižkovský provoz v ulicích vře, klokotá a hučí do uší, až se mátožná hlava zatočí, zato už kousek za branou hřbitova se jeho zvuky ztlumí a za chvilku zaniknou docela.
Cesta se hemží brouky, dávám pozor, abych nějakého nezašlápla a v tom šup, přede mnou se mihne plavnými skoky černá veverka.
Povětrnice
Dnes to venku pořádně fouká a tak jsem v podvečer vzala duši vyvětrat se na kopec sv. Kříže. Miluje vítr, světla ve tmě a drobné mžení. Chtěla jsem jí dopřát alespoň dvě z těchto tří libůstek.
MIMOZEMŠŤAN - díl č.13
"Víme, víme, ale chceme to slyšet od vás. "
"No, zabalil jsem ji do deky, co měla na gauči a strčil do velkýho igelitovýho pytle, co sem měl na hada. "
"Jak na hada. " zaúpěl Bílek.
MIMOZEMŠŤAN - díl č.3
Po pár krocích se zastavil, znovu se podíval na své ruce a došlo mu, že zapomněl na místě činu laptop a navíc si uvědomil, že ve tmě u paty sloupu koutkem oka zahlédl něco jako průhlednou kulatou přilbu.
´No nic, vše je v prostoru vyznačeným policejní páskou a technici ještě nikdy nic nepřehlédli,´pomyslel si, zachvěl se chladem a prvotní popud vrátit se nadobro zavrhl.
Když otevřel dveře lokálu, ovanul ho teplý hutný hospodský vzduch. Homole, Guláš a Tyčka, které přešla chuť soutěžit v množství vypitých piv, zmlkli, scvrkli se, jejich řeč těla dávala jasně najevo, že si nepřejí být viděni.
21.12. na Vítkově po setmění
21. 12.
na Vítkově po setmění
v jemném mžení vjem se mění
blízký Karlín v plné záři
Kapku usmrkaný den
Kapku usmrkaný den
malíř
jemný tichý déšť
naplnil zvýrazňovač
Možná klobouk po tmě očkem do oken hvězdy
Možná
když strčím ruku ze dveří,
na dlaň mi sedne pápěří.
Klobouk
Na výletě
S klinkavou zvonkohrou z Lorety
tajemní krkavci z pohádky
na křídlech plachtí mi v ústrety
v zapadlém zákoutí zahrádky.
V toku slibná
V toku slibná
jsem hladinou peřejí
byť sen -
moře
Kontrast
Jaro na Olšanských hřbitovech
rozkvétá v mnoha cibulkách
v místech mimo hroby.
Už v únoru
Mám plačící oči
Ne, kdepak brachu
to nejsou slzy strachu
a řinou se vážně dost,
když v očích mám současnost.
Slzy na řasách
Slzy na řasách přivřených víček -
v oku proti slunci se chvěje třpytivý svět.
Žižkov
Žižkov je v pořadí mé třetí, co do množství uběhlého času nejobjemnější místo pobytu mého pozemského bytí.
To svému muži vděčím za to, že si mě vzal a přivedl z malé jihočeské vísky do Prahy 1, za to, že při vystěhování odtud, z takzvané Vojtěšské čtvrti, lukrativního místa v blízkosti kostela sv. Vojtěcha a Národního divadla, se nedal a nepřijal náhradní byt na některém sídlišti na kraji města, ale v touze zůstat co nejblíže centru nám nakonec sehnal byt na Žižkově. A přiznávám, že až postupným sžíváním se s touto částí jsem si toho začala dostatečně považovat.
TD - Holubářka
Občas mi ji něco připomene, tak jako dnes ta dívka v parku těsně obklopená hejnem holubů, kterým házela zrní.
Seděla na trávě, bledý obličej rámovaný dlouhými rozpuštěnými medovými vlasy s pohledem zaujatým pozorováním zcela krotkých holubů, kteří ji při zobání přecházeli přes nohy.
Jistě ani nevnímala, že pes, kterého venčila, popochází kolem a očividně se nudí.
Je to asi rok, co jsem zjistila, že Holubářka, jak jsem si ji pro sebe pojmenovala, už není.
Na Vítkově
20. 10. 2021
Na Vítkově
tu nechám se lehce uchvátit
když západ slunce cílí svit
Vrch Vítkov
Památník
namísto vojenské přehlídky
Žižka z koně pozoruje
nácvik tanga
Stromem být
Mužského rodu být, bylo by krásné stát se duší buku, vysokého, pevného, rovného, s hladkým kmenem.
Ale pravděpodobně by mi byl přisouzen smrk, nebo spíš modřín opadavý. Tak trochu nevýrazný, stojící na okraji, s jemným měkkým jehličím, v zimě holý, chudokrevně zimomřivý.
Osudem je mi rod ženský, to by se slušelo stát se duší lípy, symbolem národnosti.
Princip zmlknutí
Dodavatel slov zavřel krám
a vyvěsil ceduli:
SLOVA DOŠLA A ŘEČI NEVEDU
A slovo dodané před
Jednou z rána v pozdním létě na zahradě při výletě
Viděla jsem vosu
mlsat ranní rosu,
zahradního čmeláka,
žlutý květ ho přilákal.
Netopýří přelet nad vikýřem
v netopýrech má tma není
podstatu svou těžko měním
slza v steči ke kameni
zvládne téci v plném znění
V moci noci
https://img42. rajce. idnes. cz/d4203/18/18321/18321467_2536f284bb838a092269082156bacb49/images/probouzen.
Květina a pavouk
Květina
Ráno díky sluníčku
pozdvihne svou hlavičku,
rozvine se květina,
O samotě...
jsem pavoučí sten
ve vláknu nad propastí
jsem jílová zem
co vláhu nepropustí
Elektronická Zombie
ožívají po setmění
toporní
po chodnících se plouží
před sebou ovladače sebe
Pro tebe do ticha
mluvil jsi, mluvil
plašil tak bolest svého ticha ….
je po bolesti
tichem ses stal
Obrazy jara
letošní listy
loňské plody jeřabin
na jedné větvi
na lampě u balkónu
Strach nám už nevelí
láska se nám pomalu
poztrácela vreálu
zahnaná až do rohu
pláče víc už nemohu
Drahý rytíři Frajíre Le Sapo
dnes píši Vám naposledy, co mohu víc,
svůj úděl přijímám bez reptání
a Vám přeji štěstí, Vám i Vaší nové paní,
vím, má skvělého ducha, nejen krásnou líc.
Co je mi
co je mi po těle
co je mi po vzhledu
dílo stvořitele
posouditnesvedu
Možná se nikdy nesejdem
Re:
Možná tě ani nepotkám
pohledem bloudíš do všech stran
a na rtech tisíc cizích jmen
Jsem divná
jsem divná vlastní podoba
obrázek do oválu
jak smutek, který uschová
ti housle do futrálu
Single blues
Náklaďák mi už před zatáčkou
svůj příjezd hlásí
společný dveře mám přimáčknout
na věčný časy
Slovní hrátky ze zahrádky
LuštěNina
(hrách)
Sedm brášků
kuli Hrášků
Velikonoční říkadla
Budíček pro kůzlátko
Vstávej kůzle, kůzlátko
slunce vyjde za krátko
osuší ti travičku
Napiš báseň
napiš jak se ve víně
hledá pravda o vině
a taky napiš o cestách
kdes našel slzy jako hrách
mám hlavu plnou vzpomínek
Zas mrazem venku vzdychá hlína,
kouř valem leze do komína,
prázdná je váza na květy.
Splín krví tiše kmozku vzlíná,
Spřádačky
pro myši
přede přadlenka
předlouhé nitě
přec je myš Lenka
Pohled na tři doby
NEBE
Černou tmu
přikryla bílá šedým pláštěm
když tys mi její chvíli dal
Chtěla jsem si žít
Oči mi bloudí po bytě
nehledám, nechci
stejně najdu tě
vkřesle, jak vkleci
Cestou bláznů
samotu obírám
že jsi tu předstírám
to život mi nezkrátí
co není se neztratí
Čtyřikrát
Jaro
chlad ještě spánku ticho hlídá
když vtepu zrodu teplo tuší
to nástup jara sotva síly muší
Volatilis
Perlivýmvínem okouzlen
pocit si bublinkatě těká
když potká náhle tvrdou zem
tak vyšumí: „Zdála ses být měkká“
Pod zátkou
být křeslem pro tvůj klín
a pouzdrem vzácných vín
i teplem dlouhých zim
o víc neprosím
MY
Já
ještě stále se hledám na rozhraní mezi sebou a světem,
věkem blíž starcům, však více podobna svým dětem.
Ty
Sněží
Do vločky sněhu
ukryla svou něhu
kapička.
Krajkovou duhou
Usínání a probouzení
Usínání
myšlenky toulavé
si obouvají boty
a snoví skřítkové