Pravá noha odraz

Jamardi, ráda tě zase vidím. Máš pravdu, takže občas nezaškodí si poposkočt  :)

Poposkočení nadnese, třeba i myšlenkou nebo podíváním se. :)

K3, věřím, je to radost se na ně dívat

Když sleduju našeho vnuka, je všestranně pohybově nadaný, mám radost že je pořád v pohybu. 

Um - jedině nakladatelství obeslat, pokusit se vydat sbírku, co jinýho

otázka je, co pak dál s ní :)

dadi,

já to zas až tak vážně na Písmáku neberu. Kdybych to ale se svým psaním chtěla brát smrtelně vážně, tak dnes už doopravdy nevím, na koho bych se měla obrátit. Mám posílat své básničky na ukázku do literárních časopisů, které nikdo nečte a které většinou v papírové podobě už zanikly a fungují jen on line, protože je někdo dotuje? Mají mi radit tihleti neúspěšní, kteří neumí poradit ani sami sobě?

Koho může člověk dnes považovat za autoritu, co se poezie týče?

Kupodivu nedávno přispěl na umírající Písmák básničkou i "samotný" egil. Jenže ani on už dnes nedopadl nějak výrazně líp než já. Kdo je tady a kdo je tam venku v "literárním provozu" ještě dnes autoritou?  Že by už dnes, co se poezie týče, žádné autority neexistovaly?

Umbra - ale tady to nemůžeš brát přece vážně

A stejné jako s poskakováním je to i s psaním...

Kdysi mi to šlo tak nějak samo, teď se s básničkou mořím i několik dní, pak tady dostane šest tipů a já ji hned kvůli té ostudě smažu. Stáří vchází do dveří, aniž bychom ho pozvali dál a roztahuje se v našem bytě, jako by mu tam všechno patřilo.

Já taky. :o)

Janino, křídla by bodla :), mám jen jednu vnučku, ale je to krása, moc ti přeju vnouče na pohlaví a počtu nezáleží :)

Fejeton? chtěla jsem to původně dát do blbůstek 

Phil, přiznávám, ještě teď občas chodím po obrubnících, ale málokdy udržím rovnováhu, moc nedbám na to, co si myslí ti, co mě vidí :)

Evženie, bylo, ve snech je všechno možné a ano, při sledování dětí člověk omládne :)

dada, byla jsem na srazu v Jižních Čechách, den u bráchy a od té doby si zase pamatuju sny :)

To je milé Kočkodánku, doufám, že to poskočení moje srdce ještě zvládne :)

Já jsem kopyto. Kdysi mi maminka řekla, že mě přihlásila do jakéhosi pohybového kroužku. Že když dusám po schodech, tak pozná i přes zavřené dvěře, že jsem to já. No, byly tam talentové zkoušky a   nevzali mě. Tolik štěstí... :o) Ale jako malá holka se pokoušela odrazit a chodit po špičkách trav. Zdávalo se mi o tom v noci...Jestli jsi ráda běhala po obrubnících, tak jsme podobná krevní skupina. Ráda četla. 

gabi, přesně, člověk tomu nechce věřit, že mu to nejde a přitom si pamatuje, jak je to snadné 

tatam, rozhodně vyzkoušej a hlavně dej vědět, představuju si tvoje dlouhé nohy, ta rychlost ....

Ale bylo to krásné, že? Někdy stačí i ty hezké sny. A ti malí nám to vynahradí. :-)))

už jsem se lekla, že fakt :)

Lído, teď ti určitě poskočilo srdéčko radostí, že jsi pod svým dílkem objevila komentář od Kočkodana. Je to můj nejoblíbenější způsob jak vyjádřit, že tě neúnavně a rád čtu. Jo a ještě mám (lehce nicotný) nápad – přidám smajlík: ;-)

ako keď som vnučke išla ukázať, aké ľahké je skákať cez švihadlo...a zrazu...ťažké odlepenie od zeme, horko ťažko som dala desať, aj to predklonená...nechápala som, veď to bolo také ľahké :)

to musím zkusit :) 

Marcelko, díky za vcítění se, jj, vnoučata jsou naše srdce a prodloužené údy :)

:-)) jak já ti rozumím.

Každé ráno, kdy se probudím a uvědomím si, že dnes mě "nic" nebolí, je hned veselejší...je jich tak málo - těch radostných rán...

...a s vnoučaty to mám stejně :-)