O čem se šeptá -

O čem se šeptá

Veverové

V dávných, pradávných časech, když ještě na světě nepobývali lidé, se udal tento příběh, o kterém vám chci vyprávět.

V naší elfí společnosti se předává celé generace jako varování mladým nezkušeným Elfinkám.

Svět byl tehdy zabydlen Elfy, Vevery, Zagintropy, Marakosty, Skřety, Durasy a nesčetnou zvěří, pochopitelně.

Země byla nádherná. Temné hvozdy pulsovaly životem a nebyly temné, byly zelené. Zelené příšeří, prosáklé vůní bujné vegetace a mateřídoušky na mýtinkách zalitých sluncem.

Prastaré stromy s obrovskými, sukovitými kořeny se tyčily až k nebi a snažily se dosáhnout větvemi ke hvězdám. Nikdy se jim to nepodařilo, ovšem své snahy nezanechaly ani na okamžik.

Byly si dobře vědomy, jak jsou nepostradatelné. Domovem pro tisíce drobných tvorů, ptáky počínaje, Elfy konče.

V obrovských, mateřských tělech stromů, pokrytých zpukanou kůrou, se skrývalo plno dutin a tajemných chodeb obydlených Vevery.

Nebyly to veverky, jak je známe dnes.

Veveři, silní, trochu prchliví, ovšem hrdí bojovníci, žili s Elfy v koalici a společně udržovali běh světa.

Elfové byli naopak křehcí, něžní, éteričtí, vládli však mocnými kouzly, a abych byla upřímná, taky namyšlení, ostatně do dnešních dnů se nezměnili.

Pokud se rozhněvají, následky bývají katastrofální, někdy i katastrofické.

Veškerá stvoření dávného mocného světa měla svůj vlastní jazyk,

pochopitelně díky Elfům si však dokonale rozuměla.

Až obrovský hněv, jenž zapříčinil zrovna tento příběh, to změnil.

              Vše začalo jednoho letního rána. Vzduch voněl pryskyřicí, trávou, mechem a podivně se chvěl. Všude, kam se prodraly paprsky slunce, explodovaly barvy duhy z nesčíselných kapek rosy. Místy se po zemi plazil mlžný opar a všechny barvy do něj narážely, měnily se, vzájemně opalizovaly, jako by svět byl náhle zakletý.

V tu chvíli zakletý byl, bohužel.

                 Mladý Vever Agintop křepce vyskočil z pelechu, výsknul si, jen tak zkusmo poskočil, aby se dotknul rukou stropu. Podařilo se, což mu náladu zvedlo ještě víc. Poškrábal se po bujné kštici, pak na břiše a zálibně si prohrábl bujný ohon. Myšlenku na další hygienu odhodil do kouta jako protivnou blechu.

Pochopitelně, že napjal biceps, aby se pokochal pevnými svaly, pak i druhý pro srovnání a nadmíru spokojeně se usmál. Vše v pořádku.

Dělalo mu totiž starosti zjištění, že by mohl být nerovnoměrně stavěný, jak to viděl u některých starých Veverů. Z častého napínání tětivy měli pravou stranu svalnatější, leváci opačně. Z toho prostého důvodu se snažil pracovat oběma rukama, ačkoli byl pravák, a činilo mu to jisté potíže.

No, vypadal nadmíru dobře. Souměrné tělo, bujná kštice mu přecházela z hlavy přes záda a navazovala v nádherný ohon. Tmavě hnědá srst byla hebká, udržovaná a přímo jiskřila.

Pod černým obočím zářily tmavě hnědé, veselé oči. Zbytek těla měl hladký, opálený, a teď v létě mu jako šaty bohatě stačila bederní rouška. V chladných dnech nosil frajerský pláštík z měkké jelenice. Na nohou sandály s přezkami pěkně omotanými až pod kolena.

Starý Kresak seděl za stolem, rozvážně spisoval ptačím brkem na opracovanou kůru břízy své paměti. Po očku sledoval vnuka a usmíval se pod vousy. Ačkoli se mu chtělo smát nahlas, neudělal to, Věděl, že by Agintopa rozzlobil a zahanbil, a pak, byl na vnuka velmi pyšný.

Na jeho upřímnost, veselou povahu, mrštnost a úspěchy při lovu. Mezi vrstevníky byl prostě jednička.

                   Agintop zručně sešplhal po kmeni. Ani ho nenapadlo použít provázkový žebřík, i když Zondara, jeho matka, se proto na něho často zlobila, no, však to znáte, všechny matky jsou stejné.

Nasál chladný ranní vzduch. Miloval tu kořeněnou vůni.

Celý ten třpyt a měňavý vodotrysk barev, ho naladil podivně sentimentálně. Proti svému zvyku šel pomalu, tiše našlapoval a zasněně si prohlížel svůj svět, jako by ho dnes viděl poprvé.

Nohy ho zavedly k lesní tůňce. Ačkoli znal les dokonale, měl pocit, že tu ještě nikdy nebyl. Rozhodl se vykoupat, aby setřásl ten divný, neznámý pocit, podivné bušení srdce a neklid.

                      Najednou však zkameněl. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce a zapomněl dýchat. Tak úžasnou, nádhernou, neskutečnou podívanou nečekal, ani nikdy neviděl a ani kdyby ho něco podobného napadlo, nedoufal by, že uvidí.