Za chůze s usmolenou pravdou na triku

V Knapovci bydlí spousta paťatých lidí. Nevím, co je paťatý, ani kde je Knapovec, ale oba výrazy mi plněj koule hnusem.

Expresivní vyjádření napomáhají vnitřnímu klidu.

Dalo by se říct, že jsem klidnej. Dalo by se říct. Jenže jsem rozjebanej jako přihřátá prdel nějaký východoněmecký bukvice.

Vždycky jsem zastával názor „pravda vždy a všude“. Až dneska jsem zjistil, jakej je to nesmysl.

 Každej z nás musí ukrejvat spoustu věcí před světem. Před těma druhýma. Před rodičema, kamarádama, spolužákama, známýma, učitelama, doktorama, právníkama. Ty všichni se chtěj pokaždý za každou cenu dozvědět tu závažnou, před ostatníma skrejvanou, celuloidovou pravdu, která jim dodá pocit výjimečnosti.

Jenže co se stane, když ji maj před sebou na talíři? Sežerou ji a pak je jim z toho na blití. Ale žerou dál a dál. Žerou a žerou a pak se poblijou. A když seděj u stolu, poblitý, nechce se jim zvednout jejich studem zalitý oči a čestně se vám podívat do tváře. A tak čuměj a čuměj a čuměj, než se jim ztratíte z dohledu. Pak se rozhlídnou, jdou to po sobě uklidit a jsou rádi, že už vás maj z krku.

Bylo by krásný, kdyby byl svět trochu uhlazenější. Kdyby vám z prdele po třicítce nelezly s hovnama i hemeroidy, kdyby vám nesmrděly nohy a kdyby vaše prdy voněly po levandulích. Kdyby se nechcípalo na tak otřesný choroby jako je rakovina, aids nebo cholera. Kdyby to nebolelo, když se jdete v šedesáti vychcat. (pochopitelně nevim, jaký to je, mít všechny tyhle sračky a ani nevím, jestli vás v šedesáti bolí chcaní, ale předpokládám, že jestli tomu tak je, je to strašný). Kdyby v zastávkách nepolehávali bezdomovci na rozflákanejch lavičkách v prochcanejch kaťatech, kdyby naondulovaný psi přestárlejch paniček nechcípali po dvou letech svýho směšnýho života. „Čumte, jak ten čokl pajdá! Ten už další kilák nedá!“

Stačilo by málo. V klidu a bez křiku byste se narodili, a pak už byste jen celej život chodili každý ráno přes ulici do krámu pro teplý housky, který by voněly ještě o blok dál (podle toho, kam by zrovna foukal vítr). A když byste už z toho měli šedivý vlasy a povadlou kůži a nemohli kloudně chodit, někdo by vám hodil echo a vy byste si pročistili střeva mejdlovou vodou, zalezli do pelechu ve svátečních hadrech a čekali, co bude dál. Žádnej zbytečnej strach, žádný posraný slipy, když vám povolí věnec.

Pravda je posvátná, ale k životu se hodí asi jako teplý pivo k vodce.

V pokoji je ticho. Jen moucha, co přežila až do teď naráží svejma velkejma vočima do žárovky u stropu. A já vim, že ji chytnu do ruky a rozmačkám její poddajný tělíčko, i když možná ještě včera vysedávala na velikým tučným prasečím hovně, v klidu pak do tý ruky vezmu cigáro a strčim si ho huby. K životu nepotřebuju vědět, co přesně kde dělala. Dávám přednost klidným večerům se spoustou něhy, skrytý ve sklenici vína. A možná že se do něj zrovna vychcal ňákej ukrajinskej makačenko, ale vědět to nechci. Stejně tak nechci vědět, že kousek od míst, kam tě šukám, máš bolák jak pětník a že se ti do něj po večerech každej  druhej den zakusujou černočerný pijavice, který když ráno posolíš, chcípnou. Raděj bych chtěl žít v beznadějnejch lžích a spolíhat na tvý: „Všecko je v pořádku, zlato.“

No ale už to nejde vrátit zpátky a já vim, kolik maj ty mrchy zubů.

Vrátit zpátky to nejde. Lektvary zapomnění ještě nejsou na krámech k mání. Chlastem tohle nepřebiju.

Sakra, namlel jsem ti o sobě tolik nepodstatnejch sraček, ale tenhle základ jsem ti neřek: „Všechno se mi neúnavně vrací, bejby, všechno.“ Budu to mít před očima, až tě budu šoustat, budu to mít před očima v kavárnách na předměstích velkoměst, při snídaních, při večeřích, při obědech, při svačinách. Ještě ňákej čas tomu tak bude.

A je škoda, že se tady na tom světě hezký věci vždycky musej zkurvit těma hnusnejma.

Ale tak to je a tak to bude, dokud svět bude kulatej jako nafouknutá mičuda.