„Tak co si dáte, slečno?“
Zadívala se do jídelního lístku. Nemusela číst ani názvy nabízených jídel.
S obavami poskakovala očima po cenách.
Oddechla si.
Zvedla oči a usmála se.
Přes brýle s tmavými, výraznými rámečky jí úsměv opětovaly vlídné oči.
„Už jste si vybrala?“
Přikývla .
„Tak co vám mám objednat?“
„Palačinku s tvarohovou náplní…“
„Opravdu chcete palačinku?“ podivily se zarámované oči.
„Ano,“ kývla a usmála se.
„Ale já vás zvu. Můžete si dát na co máte chuť.“
Zarazila se:„Ale já mám palačinky ráda.“
Lhala.
Nesnášela je. Mívaly je doma dost často. Bylo to levné a rychlé jídlo.
Vlastně ani mamince nikdy neřekla, jak je nesnáší. Doma si je natíraly jahodovou marmeládou a tak vždy dokázala dvě sníst. S tvarohem jí nechutnaly vůbec.
„Alenko, a copak sis vybrala ty?“ obrátil se muž ke své ženě.
Dívala se na svého hostitele a nevěřila, že je to pravda.
Když se před pár hodinami objevil ve dveřích třídy, zarazila se. Nevěděla jak vypadá. Znala jen jeho knížky.
O jabloňce – tu uměla dokonce celou nazpaměť. Pak Birlibán, Staré řecké báje a pověsti, Příběhy starého Izraele, Příběhy, na které svítilo slunce, Čtení o hradech, Martínkovu čítanku si také přečetla, když se objevila v knihovně s obrázky Heleny Zmatlíkové…
Vlastně ani nikdy nepřemýšlela nad tím, jak vypadá živý spisovatel.
Přesto ji pohled na malého muže, s holou hlavou a výraznými brýlemi, v šedivém obleku zklamal.
Ty příběhy, se kterými odlétala už v dětství do říše fantazie, přece nemohl psát tak nevýrazný člověk.
Zastyděla se hned vzápětí...
Stála ve třídě před klavírem a recitovala spisovatelovu báseň, kterou věnoval otci.
Dívky zatleskaly a beseda mohla začít.
Třídní jim poradil pár otázek a tak se po úvodních slovech PhDr Eduard Petiška rozhovořil dle dotazů, které mu studentky kladly.
Když beseda skončila, přišel za ní třídní profesor:„Potřebuju pro pana spisovatele a jeho manželku hostesku. Viď, že mi pomůžeš. Vezmu vás autem na zámek. Mám tam slíbenou soukromou prohlídku. Pak budu muset, před večerní besedou v muzeu, zajet domů a potřeboval bych, abys tam Petiškovy dovedla.“
Zarazila se:„Pane profesore, ale já…“ najednou nevěděla, na co se vymluvit. Večer měla recitovat i v muzeu před začátkem spisovatelovy besedy s veřejností. Šaty měla jen jedny a ty už měla na sobě. Bydlela na privátu. Vlastně neměla žádný důvod svému třídnímu nevyhovět.
Díval se na ni, chytil ji za paži :„Pojedeš, viď.“
Kývla:„Tak jo, pojedu.“
Číšník před ni položil talíř s dvěma palačinkami. Usmála se. Jak ví, že víc by jich nesnědla?
„Maminčiny jsou lepší,“ pomyslela si, když vložila do úst první sousto.
Od té doby už uběhla hezká řádka let. Spisovatel Eduard Petiška jí ten rok poslal i dopis a koncem roku přání k Vánocům. Vzpomínal na milé setkání… i ona vzpomíná.
Pan spisovatel i třídní profesor už dnes nejsou mezi živými.
Ona přesto nikdy nezapomene na palačinku k večeři, na kterou ji pozval moudrý a milý pán.