Chopin a olivy

Ten tvůj klavír, drahý Frédéricu,

Je jako olivy.

Jako malé štíhlé Picholine.

A mě tolik mrzí, že ti nemůžu vytrhat

Všechnu tu černou a bílou z klaviatury.

Všech těch osmdesát osm kláves,

Co voní po čerstvých bylinách a soli

… Vytrhat a sníst…

(A říhnout si dlouhým uvolněným legátem)

Ivanko!

To ti je taková škoda, že nemáš olivy ráda!

Chopin je stejně hořký a kyselý!

Jako sperma po prohýřený noci.

Jako oči stařeny z Provence, jež má na těle víc záhybů a skrýší

Než zátylek kapustňáka.

(přesně o dva faldy navíc)

Tolik mě mrzí, že ti nemůžu vypáčit ze srdce

Všechnu tu čerň, co s sebou vláčíš

od roku Osmdesát osm.

Slyšíš?

To je  Marche Funébre….

                                        … A já?

Netrpělivě čekám, kdo sebere tu kuráž

A řekne Zubatý

Že je fakt, že bez práce nejsou koláče

Ale s její figurou, že na tom vlastně nesejde.