Pro okrasu i pevnější břehy

 Nedávno se mi dostala do rukou prvotina mladé autorky, studentky žurnalistiky v anglickém jazyce, Hany Karoliny Kobulejové, Noc u tamaryšku.
 Chtěl jsem si knížku nadělit pod stromeček, ale donášková služba byla proti, a tak jsem si jí mohl listovat až včera.
 Sbírka obsahuje šestačtyřicet (většinou krátkých) niterných básní psaných volným veršem. Je v ní obsažen příběh. Příběh geneze jednoho vztahu. Spolu s ním se ale vynořuje tisíce drobných příběhů o lidské duši, o dospívání, hledání, touze, potřebě lásky. Některé básně jsou doplněny vlastními náznakovými černobílými kresbami, jež vhodně korespondují s textem.
 Ústřední báseň, po níž se celá sbírka jmenuje, nefiguruje mezi ostatními texty, ale je umístěna nahoře na záložce obálky:

Noční vzduch
probudila
vůně kvítků

 Básně v lístcích tamaryšku
co ještě stojí za to

 nespat?

 Lámal jsem si hlavu, proč se symbolem pro celou sbírku stal zrovna „tamaryšek“. Tak jsem si dal tento jehličnan, dorůstající až osmimetrové výšky, do googlu, jelikož mé botanické povědomí je vskutku elementární.
Zaujalo mě, že dřevina je to nejenom ozdobná (díky kombinaci zeleného jehličí a drobných bílých nebo růžových kvítků), ale má též svůj účel – zpevňuje břehy řek, čemuž napomáhá její hluboký kořenový systém. Navíc je prý velmi výhřevná.
 Hledání něčeho pevného, co dodává energii, je tak nějak přítomno téměř ve všech autorčiných básních. V jejich názvech střídá šikovně běžná slova či slovní spojení s méně obvyklými až originálními.
 Na jedné straně čtenáře čekají tituly jako: Do ztracena, Vniveč, Princip míjení, Proměna, Ozvěny, Hlasy kolem, V koutku oka, Pár ulic, Soulad či Přání. Na druhé se pak před ním objeví například 100žár, Prasklina ticha, Prolomit čas, Chytit povětří, Bloudit v hedvábí, Břehy noci, Krajina větví, Pro modrou sovu, a další.
 V cizojazyčných názvech si autorka nelibuje. Má dva. Jamais vu a Persona ingrata. Poslední jmenovaná báseň celý příběh uzavírá.
 Poezie, kterou autorka v Noci u Tamaryšku čtenářům předkládá, je něžně procítěná, decentně intimní, bezelstně hravá i rafinovaně svůdná.
 V některých básních je čtenář vtažen již prvními dvěma či třemi řádky textu. Stačí namátkou zabrousit:

 Věčné tanečnice: „Květy žijí v kořenech/ v zemi pod našima nohama“.
 Rozsypaná skořice: „Květy na prahu ráje/ dosahují největšího rozkvětu“.
 Mění tvary: „Okvětí nebe/ plné dětských iluzí/ opadává lehce“.
 Chytit povětří: „Ideály žijí ve starých domech/ na hřbetech plachých koček“.
 Prolomit čas: „Po hřbetech polárních lišek/ táhl se mrazivý poprašek“.
 Proměna: „Kartáček vědomí/ češe náš sladký spánek“.
 Kroky daleko: „Nemůže mi chybět/ co jsem nikdy neměla“.
 Slaměnky: „Kde milují se vrány/ a lepí roztržené sny“.

 Erotickému tónu se autorka v této sbírce spíše vyhýbá, a to i v případě titulů, jež by k erotické tématice sváděly: Spoře oděná, Dáma volných mravů.
 Přesto se nedá říci, že by erotický prvek v jejích básních chyběl úplně. To snad v niterných básních ani není možné. Svým způsobem se velmi diskrétní erotično nese mezi řádky většiny autorčiných básní – tak mimochodem, neplánovaně.
 Nejpatrnějším je erotický náboj v básni Krajíček římsy:

 „…Vím, že jednou se/ oba unavíme/ do blízkosti náruče/ a noc plná šípů/ v černých třešních/ zmizí mimo nás“.

 Slova, která autorka ve svých básních poměrně často volí, jsou: „ústa“, „rty“, „květiny“ (či květy, kvítka, okvětí, odkvetlý, kvést, atp.) a kořeny.
 V jakých básních se tato slova objevují?

 Ústa: V zajetí můr, Komety pálí, Rozsypaná skořice, Pár ulic, Bloudit v hedvábí, Persona ingrata.
 Rty: Princip míjení, Pár ulic, Písmo očí, Ozvěny.
 Květy (a jejich odvozeniny): Úvodní motto na obálce, podle něhož se sbírka jmenuje, Věčné tanečnice, Rozsypaná skořice, Slaměnky, Dáma volných mravů, Mění tvary.
 Kořeny: Epizodní, Věčné tanečnice, V zajetí můr.

 V básni Pár ulic je pohromadě symbol úst a rtů, ve Věčných tanečnicích se zas spojují kořeny s květy.
 Květy a kořeny jsou pro tamaryšek charakteristické. Květy svým půvabem, kořeny pevností. Rty a ústa jsou pak pro autorku hlavním prostředkem sdělení. Slova jako ruce, jazyk, oči, uši či nos jsou zastoupena méně či se nevyskytují vůbec.
 V žádné z básní nesklouzává autorka k vulgárnímu jazyku. Své nitro vystavuje s odvahou dámské róby vyšších vrstev 19. století. Nikdy z něj šaty neserve, natož, aby šla pod kůži nebo až na kost.
 Přesto (či i právě proto) je čím se kochat. Bohatými obrazy, řadou jemných zpovědí, lehkými pikanteriemi všednodenního poznávání.
 Nejvíce na sbírce oceňuji nit (či hluboký kořenový systém), jíž je veršovaný tamaryšek propojen.
 Tamaryškem je kus autorčina života, kde kořeny jsou pozvolným sebepoznáváním a bílé kvítky citu se tu více, tu méně rozvíjejí.
 Tamaryšek je autorčiným světem, kam maximálně vpustí toho jednoho druhého, vnější svět se tu však příliš neodráží. Přesto je reflektován. Nejsilněji v básni Pár ulic:
 
Co když někdo
     volá o pomoc
     a má zavřená ústa?!


Všude kolem
          lidé více mlčí
          než otevírají rty

 Ve městě je pár ulic
           a v nich tolik
           neslyšících

Poezie Hany Karoliny Kobulejové mě příjemně překvapila a všem, kdo mají rádi jemné tahy slov, v nichž se tma převaluje na jediném pírku jako Hrášková princezna na stu lehkých podušek, pod nimiž je jediné zrnko hrášku, mohu Noc u Tamaryšku jen doporučit.



 Noc u tamaryšku, Hana Karolina Kobulejová (text i ilustrace), Plot, 2010 (63 stran).