SOUSEDKA A SMEČKA KOJOTŮ

Knír si opět odjel měřit nějaká potrubí (nebo co) do Fort MacMurray. Nechal mi za dveřmi tyč na odhánění kojotů, ale ráno jsem ji nemohla najít. Popadla jsem tedy aspoň koště a vysvětlila Inženýrovi, že dnes jeho bobky sbírat nebudu, protože mám plné ruce.

Samozřejmě nás sledovali celou cestu. Bylo jich šest. Hrozila jsem na kojoty smrtícím smetákem  a hlavou mi běžely titulky KURVA, JE TOTO NORMÁLNÍ? Bundu dopnutou až po oči, chránila jsem slovanské tváře před omrzlinami. Inženýr radostně hopkal půl metrem sněhu a ukusoval z kojotinců. Knír mu poslední dobou říkal Bait (návnada).  Postupně se rozednívalo. Ale ne! V pět ráno? Růžovo-žluté světlo pršelo z nebe jako v nějakém levném bordelu. Bylo nádherné.

„Inženýre, Inženýre, polární záře! Aurora borealis!”

Pes si kecnul do sněhu a oblíznul zadek.

K sousedce jsem se nemohla delší dobu dovolat. Konečně mi zatelefonovala sama.

„To zkurvené světlo! Co to má znamenat? Nemůžu spát, svítí mi to do ložnice jak z lunaparku. Volala jsem na ochranku a nechala tam několik vzkazů. Musej s tím něco udělat. Hned se spojím s MÝM Lojerem. Budu se soudit!”

Už jsem viděla ten soudní spis: SOUSEDKA versus MAGNETICKÉ POLE ZEMĚ.

„Tak moment, moment. Od kdy TY máš Lojera?”

„Já....“ lezlo z ní jako z chlupaté deky.

„Já jsem si najala Lojera....Lojera Tlusté Andrei.“

Polární záře se zavlnila tentokrát na severní straně. Modrozelená křivka sousedku rozčílila:
„Už zase! Vidíš to? No není to skandál?“
„Myslíš tu whimsical polární záři? A vůbec: Nezamlouvej! Že ty ses sčuchla s Lojerem? A ví o tom Kondom?“

„No, neví, no. Ale von je teďka stejně zase na léčení. Než se vrátí...s Lojerem skoncuju!“

Konečně to vysypala. Ale šlo jí to jako lačnému sraní. Lojer o její přízeň usiloval už od krádeže světelných rampouchů z předzahrádky (chtěl mít něco JEJÍHO). Dvořil se jí. Na novoroční párty dělal neslušné návrhy. Pak sprchovala Ashtona a uklouzla na mýdle Dove. Ashton si pohmoždil vole. Lojer jí nabídl velkolepý lawsuit proti kosmetickému gigantu. Prostě bomba! Zatím sice ještě nevyhráli, ale už teď je jasné, že sousedka s Lojerem budou inkasovat bilióny. Říkal jí to, když se naposledy miliskovali v Kondomově pracově.

 „A dost už o mně! Teď mi prosím tě vysvětli, proč jsi ráno venčila koště. Psa chápu, ale to koště... Není to nějaký Čechistánský folklór?“

Tak mě přece jenom špehovala.

„Pronásledovala mě smečka kojotů. Nemohla jsem najít tu odháněcí tyč.“

***

Lojerovo auto se v sousedství začínalo objevovat čím dál častěji. Parkoval nenápadně u schránek. Někdy to prostřídal a nechal auto u boroviček. Sousedčiny rolety pak padaly dolů jako vojáci do krytu. Chudák Kondom! Musím zasáhnout!

Sousedka nyní nemluvila o ničem jiném než o Lojerovi. Musela jsem si vyslechnout litanii o jeho fiktivních soudních procesech: zažaluje Ministerstvo agrikultury, protože se mu v zahrádě přemnožil lišejník (a kromě toho roste na JIŽNÍ straně stromů, čímž ho deorientuje a způsobuje mu VERTIGO), v konzervě fazolí Green Garden postupně našel čtyři těstovinová písmenka K, I a dvě L (byl nucen zažádat o zařazení do programu ochrany důležitých svědků). Proto, vysvětlila mi sousedka, tak často pobývá u ní. Schovává se před nájemnými vrahy z Green Garden. Musí pro jeho bezpečí často i zatemňovat okna.

***

Už mě nebavili ani jeleni. Cynthia si vykloubila loket při jízdě na snowboardu (prý si byla na osmdesát procent jistá, že v té vodní dýmce byl jenom ovocný tabák) a náhradní Trina nejenže smrděla, ale ani si nestříhala nehty. Mluvila pozpátku (místo hello říkala najednou olleh) a připínáčkem mi do kancelářského stolu vyryla 666.

***

Ze zoufalství jsem navštívila matku hluchoněmé Tammy, abych si postěžovala.

„Přeserem ho, bastarda,“  pronesla ledově po vyslechnutí mé smutné stížnosti. Lojer jí byl už dávno trnem v oku. Plán L se zrodil přesně v 18, 00 časové zóny UTC -7.

Naleštěný Bavorák zaparkoval u schránek o půl hodiny později. Štěstím jsem nedýchala. Ty vepřové kotletky jsem rozmístila na vozidle rafinovaně: několik za stěrače, pět na kapotu, jednu jsem s úsilím nacpala do výfuku. Na střechu se mi podařilo jich hodit hned šest: v mládí jsme hrávala závodně basketball (a abych nevyšla ze cviku, udržovala jsem si kondici házením různých předmětů po Knírovi). V bezpečí svého zaparkovaného vozidla jsem nemusela čekat nijak zvlášť dlouho. Kojoti měli hlad.

„Jsou tu. Všech šest kousků.“

To byl signál pro Tammyinu matku, aby ze svého neevidovaného čísla oznámila Lojerovi změněným hlasem, že mu odtahují auto.

Když se mu první kojot zakousl do lýtka, vykřikl Lojer jako pubertální roztleskávačka:

„Maminko, maminko!“

Pak jsem ho zachránila. Smetákem. Celou cestu do nemocnice mi děkoval a obdivoval mě, jak jsem smečku rozehnala. Naštěstí už nefňukal. Asi si to schovával do ordinace (Sada očkování proti vzteklině je údajně velmi bolestivá.)

***

První výsledky úspěšně provedené Akce se dostavily po několika dnech. Sousedka mi z Hammacheru objednala industriální smeták a sdělila mi podrobnosti návštěvy očkovaného Lojera.

„Je ufňukanej jak stará Blažková. Představ si, že se začal bát Ashtona. Prý nechce riskovat klofnutí slepicí. Vyžadoval, abych mu vařila čaj a přikládala obklad na kousanec. Nutí mě, abych ho litovala. Zlatej Kondom. Ten málem vykrvácel při hře MASO a ani necek.“

***

Legenda o mém hrdinském činu začala postupně kolovat po sousedství. V průběhu ledna se vycházka bez smetáku považovala za těžké společenské faux pas. Nebylo chodce, který by se do okolí poštovních schránek vydal bez nezbytné protikojotí ochrany: Čechistánského patentu, smetáku.

***

(Při psaní této povídky nebyl zraněn ani zabit žádný kojot, či Lojer.)