Večer....

Jednou jsme já a můj přítel trávili zimní večer v naší oblíbené kavárně. Ano, hrnek horké čokolády a jeho oči stejné barvy, mě uzamykaly do světa, který jsem nechtěla za žádnou cenu opustit. Rudé plameny svíček , kreslily po zdi odrazy našich duší propojené se stíny dvou postav. Vypadaly jako když se anděl sklání k někomu, kdo ho prosí o pomoc. Anděla jsem před sebou viděla , ale kdo potřeboval pomoc, tím jsem si nebyla jistá. Všechno bylo stejné ale zároveň jiné. Vyprávěl mi své příběhy -byl spisovatel. Zrovna dopsal nový příběh, ale ještě ho nikomu nevyprávěl. ,,Budeš první”. Vždycky jsem měla radost z jeho knih. Tak tajemné a zároveň vyzařující něco krásného. ,,To ještě není všechno je to o ženě kterou miluji - o Tobě”. Můj Bože to přece není možné !!!! Ztratila jsem řeč. ,,Musíme jít hned k Tobě chci se na ni podívat, chci si ji přečíst, rychle!!” ,, Páni takové nadšení jsem ještě u Tebe neviděl”, byla jsem potěšena jeho úsměvem. Naštěstí nebydlel daleko. V jeho domě - dům pravého spisovatele. Všechno neuspořádáné, ale já ten miluju. Okamžitě jsem vrthla do pracovny kde na stole ležel stoh papírů. Nejhořejší list nesl název TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ VEČER. ,,Hmm myslela jsem že ty nic romantického nepíšeš”. ,,Nemoh jsem jinak když je to o Tobě “. ,,Víš co půjčím si ji domů abych si ji mohla v klidu přečíst, ale ještě tady se podívám na ten konec to mě moc zajímá , myslim , že by to mohl bejt zajímavej  večer”, prohodila jsem dvojsmyslně. ,,Hmm myslim že by se s tím dalo něco dělat”. ,,Zatim si ale přečti ten konec, dojdu pro pití”. Můj úsměv ho doprovázel dokud za sebou nezavřel dveře. Sedla jsem si čelem k oknu,  za kterým se rozprostírala pustá noc, nalistovala poslední stranu a začala číst: ,, Před mýma očima kvetla jako ten nejkrásnější květ, ale nikdy mi nešlo její krásu zachytit. Až nyní si uvědomuji jaký mám dar  že zaujímá místo na stránkách papíru, které jsem popsal. A tak nedokážu snést pomyšlení že jednoho dne nesedne na své místo k oknu. Období se mění, ale ona tu vždycky zůstane. Nechci, aby odešla. Dobře však vím že ona si to přeje. Myslí, že jsem do ní tak bezhlavě zamilovaný, že to nevidím. Ale zlato nezapomínej-jsem spisovatel. Někdy stačí gesta místo slov... Navždycky zůstaneš se mnou ale nevěš hlavu vždyť právě prožíváme náš nejkrásnější večer...”. Byla jsem naprosto zmatená a vyděšená. Takového jsem ho neznala. Jak si může myslet, že od něj chci utéct?? Instinkt mi velil jediné- musím se dostat pryč. Otočila jsem se a očima hledala dveře. Pak mi ale zrak padl na něj. Stojí přede mnou, v ruce revolver. Nemá smysl nic říkat, ani zbaběle utíkat. ,,Navždycky zůstaň se mnou - náš nejkrásnější večer, vzpomínáš ....... ???” ,,Poslední!!!.....”