SOUSEDKA A NEUSKUTEČNĚNÝ PLAYDATE

Mimořádně úspěšný den! Nejen, že jsem se hodila v práci marod (Cynthii jsem poslala výhrůžnou textovou zprávu JESTLI MI ZMIZÍ PŘIPÍNÁČKY, POSTARÁM SE, ABYS NEDOSTALA PRÉMIE), ale navíc se mi podařilo se slevoukoupit úžasné eskymácké válenky MUKLUK s králičí kožešinkou a korálkovými nášivkami ve tvaru pičí (v Severní Americe kosočtverec s čárkou uvnitř nemá stejně pejorativní význam jako v Čechistánu).

Zvířecí chlup by ale mohl být problém. Na dovezený dubeňák mi minule sousedka nastříkala červenou barvounápis STOP ANIMAL CRUELTY a obvinila mě, že vábím kojoty. Sprejerka připitomělá!!!

Nachytala mě u garáže.

„Zase jsi kupovala boty? Mám to prásknout Knírovi?“
„Ne...To nejsou boty! Koupila jsem si kabelku! Z recyklovaných slunečnicových semen a konopí! A NENÍ vyrobená dětmi z čínských sweat shopů.“
Sousedka poskočila radostí.

„No vídíš,  jak jsem tě vycvičila. Ukaž!“
„Snad někdy příště.“
Nutně jsem potřebovala nákup zamluvit. Nebylo to nijak zvlášť složité. Sousedčin rozsah pozornosti je velmi omezený.

„Už ses seznámila s NOVÝM PŘÍRŮSTKEM?“

Ošklivý srub u řeky se konečně prodal a stěhovací vozy PENSKE, které jsem předevčírem zahlédla, svědčily o tom, že do sousedství přibyl zase nějaký blázen, který má rád divokou přírodu a krutě studené zimy (dnes se naštěstí oteplilo na mínus 15).

„Celé dopoledne jsem se tam schovávala za jalovcem v naději, že se s nimi náhodou setkám. A nic!“

„Proč jsi nestála za smrkem? Jalovec v zimě opadává, určitě tě bylo vidět!“

„No jo, myslíš, že si mě všimli?“

„A mělas na hlavě tu protimrazovou kuklu?“
Samozřejmě, že měla.

„Kolikrát ti mám říkat, že v ní vypadáš jako terorista. Teďka už z baráku nevylezou NIKDY!“

Sousedka svěsila posmutněle hlavu. Posrala to. Co když se zase odstěhují? A to jsme mohly mít nové kamarády!
„Tak tam pojď se mnou. Zazvoníme a já jim to vysvětlím. Přinesu nějaký dárek. Třeba ten nový potah na žehlící prkno z Hammacheru Schlemmeru. Jsou na něm fotky vietnamských pornohvězd!“

Podařilo se mi sousedce dar rozmluvit. Místo něj jsme zabalily jeden z mých indiánských lapačů snů: kupovala jsem je od jednoho Ojibwaye v práci; pokaždé spolehlivě posloužily jako autentický dárek pro přistěhovalce.

Dětský řev se rozléhal až k jalovci.

„Tak zazvoň už, neschovávej se. A sundej, kurva, už tu kuklu!“

Sousedka váhavě poslechla. Nechtěla riskovat jakoukoliv konfrontaci. Ani za cenu omrzlých uší.

Mladá žena ve vchodu působila celkem sympaticky. Její kojenec již o něco méně.

„Dobrý den!“ zařvala sousedka.

Pozvala nás dál. Přecejenom, bez kukly vypadala sousedka neškodně.

„My bydlíme tady kousek od vás. Chtěly jsme se jenom seznámit,“ zadrmolila jsem rychle, aby si to pozvání ještě nerozmyslela. Do rukou jsem jí vrazila lapač.

„Ashtone, drž hubu!“ vyjela žena sympaticky na klučíka a omluvně se na nás usmála. Chlapec si ublinknul na koberec a zmlkl.

„Ashton??? “ zabrala sousedka. „Ježišmajrá, já mám taky Ashtona!“

„A kolik je mu let?“
„Bude mu rok...“ zčervenala pyšně sousedka.

„Mému taky!“ zaradovala se žena.

„Už chodí?“

„No jéje! On běhá! A pleny nosí jen na noc...“
Novinka se zatvářila závistivě.

„Můj Ashton furt kadí do Pampersek. O záchod vůbec nejeví zájem. A s čím si ten tvůj nejradši hraje?“

„No, on teďka strašně rád tančí na klasickou hudbu...Je u toho úplně k sežrání...“

Obě se s úsměvem zasnily při představě roztomilého tance.

„Já jsem Helen,“ představila se konečně, „měly bychom si domluvit pro naše malý playdate!“

Sousedka málem poskočila radostí.

„Tak třeba dneska večer! Připravím pro ně překážkovou dráhu!“

Zachovávala jsem pokrovou tvář, ale nebylo to jednoduché. Helen se usmála a řekla hmmm, teprve potom svraštila obočí a zamyslila se:
„Jakou překážkovou dráhu?“

„No přece z Hammachera! Ashtoni spolu můžou třeba na kruhy nebo na kladinu!“
„Prosím?“

„Kdybys chtěla,“ nabídla sousedka snaživě, „klidně ti toho tvýho Ashtona taky vycvičím do písečku. Abys ušetřila za pleny.“
„Co? Do jakýho zase písečku?“
„No přece NEHRUDKOVACÍHO! Je mnohem ekologičtější! Teda, jedinou obavu bych měla, aby ten muj Ashton neklovnul toho tvýho, víš? Von ještě není moc zvyklej na kolektiv.“

Pokud si dobře pamatuji, v tomto bodě konverzace nás Helen vyhodila na mráz. Nepříjemný kojenec Ashton už stejně zase začínal nábírat.

„Kráva,“ řekla sousedka nahlas a narazila si černou kuklu.

„Ještě bude prstíčkem hrabat.“

„No, víš, tys jí asi zapomněla vysvětlit, že TVŮJ Ashton je kuře.“
Sousedka se zarazila:

„Myslíš? Neměla bych se tam teda vrátit a uvést věci na pravou míru?“
„Myslím, že ne. Ona nás totiž už dovnitř nepustí.“

Domů jsem se vrátila až za tmy. Knír seděl smutně u okna a předstíral, že počítá jeleny.

„Že tys zase nakupovala boty?“ zeptal se.

Nemělo smysl zatloukat. Určitě se mi přehraboval ve skříni.

„Myslíš ty mukluky? To skoro ani nejsou boty, spíš válenky.“

Knír zavětřil svůj moment. Teď mělo smysl mě začít vydírat:
„Tak já se na tebe nebudu zlobit, když mi hezky zatancuješ u tyče. Ale budeš mít na sobě jenom ty mukluky.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem úlevně (Knír u mého tance většinou nudou usne), „Představ si, že sousedka chce pořídit Ashtonovi bratříčka.“

Pomalu jsem shodila jeden ze svých svetrů.

„Sousedka? Ta přece děti nemá ráda.“

Rozepnula jsem si oteplovačky:
„Však to taky nebude děcko. Ona by pro něj chtěla netopýra.“