Rozhodně nečekejte sex

Pokud se jmenujete Marie, zestárnete v okamžiku, kdy vám vydají rodný list. Nic na tom nezmění žvatlání, infantilní culíky ani vzhled Jane Birkin. V telefonu a na papíře je vám VŽDYCKY od padesáti nahoru.
V práci mi říkají Mia. Mia má slabost pro dobré víno, koktejlky a moderní umění, do kterého taky dělá... Mia miluje zimu pouze za oknem a na plátně. Mia chodí do práce po poledni, vyspaná a odpočatá. Miu ženy nenávidí a muži milují. Mia miluje jen Romana.
Doma jsem Marie. Marie se moc neptá a nemluví sprostě. Marie respektuje práci svého muže, která osciluje mezi psychoterapií a divadelní vědou. Marie nejčastěji bojuje s plísní v koupelně a svíčkovou.  Marii, ačkoliv NIKDY nežehlí, miluje Roman.

/

„Podej mi ten šedý!“ Kdyby to dneska nevyšlo, můžu ho nosit pod kostýmek. Pro jistotu se ale  zeptám: „Nosí se to i normálně?“
„Jo.“ No sláva, nevyvalím dva tisíce zbytečně. „Pokud děláš v bordelu…“
„Dík… Jak se to proboha zapíná?“ 
Karin nemešká a strká hlavu do kabinky.
„Jak podprda. Košíky hodíš na záda, háčky dopředu. Až pozapínáš, otočíš.“ 
Vida, zdravotnický personál zná. Ještě pevně stáhnout pod prsama…
„Máš?“ „Jo…“ „A gaťky?“ „No, nevím, asi jo... dobrý. Ale visí z nich šňůrky, nezůstalo něco ve vozíku?“
Blond hlava v oranžovém závěsu.
„Máří, ty seš fakt neposkvrněná mysl, kam zahákneš punčochy?“
Jo vlastně…
Pro Karin jsem odjakživa Máří. Máří zahrnuje patnáct let přátelství, Miu i Marii, desítky tajností a stovky sms zpráv.
„Nevypadám v tom jak rajda?“
„Rozhodně vypadáš. Ale LUXUSNÍ.“
 U kasy za dva hanbaté hadříky a osm provázků hanebně zaplatím a ještě než se stavíme do školky pro Mikuláška stihneme kafe a zákusek. Karin zákusek, já kafe. Marie by si malý dortík dala, ale ctí pravidlo, které s Miou uzavřely první rok, co se znají.

Mia rozhoduje v cukrárně, pekárně, kavárně, bistru a restauraci. Na Marii zbyla knihovna, lékárna, trafika a vionotéka. Mia rozhodně není zlá, ví co dělá. Musela by s Marií, pokud by jí povolila otěže, chodit pravidelně do fitka a držet dietu.

První rok v práci jsem dokázala přibrat patnáct kilo -žádné tučné, jenom stres. Dolů šel stejně ztuha jako sádlo. Od té doby si dávám bacha a preventivně běhám. Žádná divočina, párkrát týdně po šesti kilometrech v nízké tepové frekvenci. Přestala jsem nabírat ze stresu a vyčistí se u toho hlava. Taky zadek se po běhání nese pevněji.
Řešíme práci, Mikuláška a jeho první lásku „maminko ale opravdickou“, novinky v televizi a k obsahu mé tašky už se nevracíme. Ostatně po dnešním nákupu je tam toho tak málo, že to nestojí za řeč. Karin se mě neptá ani na situaci doma, nic nového bych jí stejně nesdělila.  Stav je smutně neměnný. Roman toho má v práci tolik, že hned po večeři, což je ostatně jediný čas, který trávíme společně, zmizí v pracovně. V lepším případě usne a já si můžu hrát na to, že spolu usínáme. Asi je to cejch manželství. Místo společných zážitků sdílíme oddací list a společné jistoty ve formě hypotéky...

„Zlom vaz a zavolej!“ Mikuláška líbám na líčko. Ve zpětném zrcátku vidím, jak mi zuřivě mává. Má tak zrzavé vlasy, že skoro hážou prasátka. Z Mirka jsme si kvůli vlasům dělaly srandu celou základku. Na gymplu už to ale bylo docela sexy… Vzali se s Karin hned v létě po maturitě. Ne z lásky, prý aby ji na výšce neobtěžovali doktoři. Až se já budu vdávat příště, tak taky jedině z milosrdenství…

/

Po špičkách našlapuju na studenou dlažbu. Chce se mi smát a málem to tím zkazím. Šlapka si to šlape tmavou chodbou za milým. Všichni ví, že to má být jinak, i já. Zadek v krajce se houpe jak opilý koráb.
Mia i Marie jdou spolu na lov. Chybí jim milující a pozorný manžel. Přesně před hodinou za nimi byl kdysi přesně takový jakého hledají, v ložnici. Políbil je na nos, na levé i pravé víčko a místo rtů si vybral ukazováček. Pupík nehledal. Měl moc práce s akreditací nového grantu a bude v pracovně. Mia a Marie dneska o něhu neškemrají. Mají pod peřinou návnadu. Mia se těší, Marie je nejistá. Obě ale pro lepší zítřky s radostí opustí bezpečí peřiny. Zlehounka otevírají dveře do pracovny, aby mohly neslyšně dojít až ke kořisti a políbit ji na šíji…

Nedošly. Zůstaly na prahu.

Roman něco neodkladného řeší s pohledem přilepeným k obrazovce a neklidnou rukou v kalhotách. Než mi vůbec dojde co, mám své ruce v knihovničce. Picasso i Čapek letí k cíli. Roman se otáčí. Ruce to dochází až později, jinak by nechala díla a bránila hlavu.
„Ty hnusné hovado!“ křičím i sprostěji a hůř, křičím jak umí křičet jenom bolest a ješitnost. Bez vzájemné souvislosti vyhazuju knihy z knihovničky.
„Marie přestaň!“ Roman vypíná obrazovku a chce jít ke mě. Celou vahou se opírám do dřevěné stěny s knihama. Rám cestou přibírá na pomoc květináč s difnbachií od mámy. „Kurva Marie!“
Rukama si brání hlavu ale všechno ho míjí. Brečím vztekem a ponížením. Můj úbor mi na důstojnosti nepřidá, prsa v korzetu zrychleným dechem skáčou div ne k bradě. Sedám si mezi knihy, hlínu a střepy. Nahlas pláču, naříkám. Cítím pivo a sperma co nikdy nedorazilo k cíli. Choulím se do klubíčka s rukama kolem kolen. Roman ke mně přistupuje a chce mě obejmout. Připadám si nejslabší na celém světě.
Samotnou mě tak překvapí, jak jistě a bez nároku na odklad umím říct: „Vypadni. Táhni!“

Vypadnul. Snažil se ještě něco vysvětlit, ale nakonec vypadnul. I já se pomalu zvedám ze svého nově nabytého trůnu. Rozhlížím se kolem sebe a to poslední, na co mám chuť je úklid a sex. Hážu na sebe bundu, legíny, obouvám tenisky a jdu ven. Je teprve deset, Karin ještě nebude spát. Kdyby se to stalo jí, otevřela bych jí klidně o půlnoci.

„Ahoj, co se děje?“ Zrzavá hlava obhlíží z okna situaci u vchodových dveří a naštěstí nečeká na odpověď. „Pojď dál…“
Přešlapuju nervózně v chodbě dokud nesejde ze schodů dolů.
„Děje se něco?“ Šeptá, moc mu nerozumím.
„Dej mi bundu, půjdem nahoru. Malý už spí.“ Co ubrečená Máří stojící v chodbě rozhodně má je potřeba se někomu svěřit. Co ubrečené Máří rozhodně chybí, je tričko.
„Půjčil bys mi tričko?“ Mirek se na mě dívá dost nechápavě. Snad pro případ, že bych mohla zvýšit hlas kdyby prosbu odmítnul, se svlíká. Intenzita toho činu vyvolaná evidentně pohledem na můj opuchlý a rozmazaný obličej mě tiše rozesměje.
„Myslím výhledově a od Karin… zapomněla jsem se vhodně oblíknout.“  Syčím tiše jako had a je mi mnohem líp. Nahoře se dovím, že Karin slouží noční. Domů se mi rozhodně nechce. V křesle, podpořená dávkou alkoholu na kuráž, mu všechno vyprávím. S popisem předešlého vývoje se namáhat nemusím, Karin už to udělala za mě. Průběh večera ještě líčím docela emotivně a na popisu chlíváka si dávám záležet, pomalu mi ale dochází, že jsem to přehnala.

Máří odchází po půl hodině. Přesně tak dlouho trvá, než vypije dvě deci a poví, co má na srdci. Mia se ale hnout nehodlá. Je jí dobře. Někdo jí naslouchá. Někdo je ochotný s ní pít víno a smát se. Odnese to Marie. Ta to odnese vždycky. Táhne je domů za svítání, těsně před tím, než končí noční směny. Rozhodně nechtějí potkat Karin. Ostatně Karin zná jen Máří a ta odešla už dávno. Kdyby zůstala, nemusely se ty dvě teď plížit probouzejícím městem s rozhodně nemalou výčitkou.

Doma to není o moc lepší. Ulička hanby pokračuje přes uklizenou pracovnu do kuchyně, kde mě čeká konvice se studeným čajem a ještě studenější omleta s hříbky. Hříbky jsou tak, jak je mám nejradši. Hlavičkama otočené k sobě dělají v omeletě sluníčka.

/

Maloměsto nemusí být nutně malé. Rozhodně malá je v něm ale pravděpodobnost, že něco utajíte.
Život na maloměstě tepe prostřednictvím externí a interní pošty. Interní pošta je tichá a šíří se jí převážně ojedinělé pracovní příležitosti, osobní úspěchy a změny jízdního řádu. Je omezena na pár úzce spolupracujících jedinců, většinou bez příbuzenského vztahu. Externí pošta naopak využívá hlasu lidu. Ten se zajímá především o to kde, kdo a s kým a co z toho vyplývá. Hlas lidu mě jednoho obzvláště krásného a slunečného dne pohladil pro štěstí na šestiměsíční bříško a se slzou v oku mi sdělil, že můj muž má poměr. Poměrně dlouhý.

Tím, kdo se před šesti měsíci po návratu domů na nic neptal byl Roman.
Mia s Marií byly z pochopitelných důvodů rády. Měly plné hlavy svých výčitek a tak ani jednu nenapadlo, kde asi byl Roman v době, kdy chladla omeleta. Nebylo jim ani divné, proč se tak vehementně omlouvá za něco, co je v podstatě, odhlédneme-li od okolností, normální...Společným úsilím zvládly hovězí ragů i sex na usmířenou. Ragů jim zajistilo spokojeného muže a sex jistotu, že pokud se narodí dítě s rudými vlasy, půjde pouze o genetickou náhodu.

Jdu za Romanem do kanceláře. Hladí mi břicho. Usmívá se. Já moc ne…Neptám se s kým, ptám se, jak dlouho a proč. Odpovídá. Než se vrátí z práce má věci před dveřmi.