Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Yggdrasil

13. 01. 2011
7
9
1943

Protože už snad dva měsíce pracuju na delší novele, ale zároveň mě honí potřeba hodit na Písmák zase jednou nějaký text, dám sem něco staršího. Je to asi sedm let starý text, poněkud upravený, dosti mladistvý, ale na uspokojení mojí potřeby literární exhibice to bude stačit. ;)

Měla jsem kocovinu, kterou pach zkyslých zbytků ve skleničce a vyčpělého tabákového kouře příliš nezlepšoval. Na stole se mezi prázdnou flaškou a přeplněným popelníkem válely rozstříhané časopisy, kusy černobílých fotografií a nevyprané štětce. Záchvat tvořivosti, který mě včera v noci přepadl, si vzal za oběť dvě lahve vína. A samozřejmě opět zkondenzovala moje stará vize jasanu Yggdrasilu.

Nejsem nějak zvlášť zatížená na germánskou mytologii a skaldská poezie, vousatí bohové i Richard Wagner mě nechávají celkem chladnou. Nicméně obraz Yggdrasilu i jeho gondorský protějšek u Tolkiena je fascinující i pro někoho, kdo na seveřany zas tak moc netrpí. Před několika lety se mi o tom mytickém stromu zdál sen, přesněji řečeno o obraze, koláži z novin, černobílých fotografií holých parkových stromů a dalších věcí, přes nějž byl namalovaný rudý strom bez listí, jasně rudý, popsaný černými runami. Několikrát jsem se pokoušela ten obraz vytvořit, promrzlá jsem běhala po sychravých parcích a nasbírala snad dvě stě snímků holých větví, doma jsem je lepila na kartonové desky a pomalovávala ostře červenými akryly. Jenže skutečnost daleko zaostávala za nádherným snovým uměleckým dílem, a tak jsem pouze krmila popelnice za domem odstřižky z fotek, prázdnými tubami od barev i samotnými nezdařenými obrazy.

Zatímco jsem cucala příliš studenou vodu a příliš horké kafe, zazvonil telefon a v něm Petr. „Jak se máš,“ ptal se s nezdařeným pokusem o nezaujatý tón.

Měli jsme naposledy rande před třemi dny. Věděla jsem, že dneska zavolá, protože vždycky po schůzce čekal přesně dva dny, než se znovu ozval. Ne moc brzo, aby to nevypadalo, že po mě nějak zvlášť touží, ale zase ne moc pozdě, abych nezačala hledat jinde. Měla jsem ho docela ráda, i když mě štval svým přebujelým egem a třicátnickým cynismem. Měl sice dost pěkné oči a dost velkého ptáka na to, abych s ním byla, ale málo platné, cynický světem protřelý princ není žádný princ. Vadilo mi, jak neohrabaně předstírá, že ho nijak zvlášť nezajímám, vadilo mi, jak dobře je odhadnutelný a vadilo mi, že ať dělám, co dělám, nejsem schopná změnit představu, jakou o mně má. Já, sladká a blbá roštěnka, a on, blahosklonný pán vlídně tolerující svou o deset let mladší přítelkyni.

„Nijak zvlášť,“ odpověděla jsem mu. „Včera jsem to trochu přehnala.“ Zasmál se a věděla jsem, že přemýšlí, s kým a co jsem zapíjela.

„Co jsi slavila?“ zeptal se.

Trefa: můj odhad mě ale nepotěšil, spíš podráždil.

 „Nic, jen tak jsem si otevřela láhev,“ řekla jsem. Teď navrhne, že bychom se mohli vidět.

„A co jinak?“

Vedle.

 „Nic, teď jsem vstávala.“

(Podiví se. )

„Teď? Proboha, vždyť je půl jedné?“

Trefa. Teď navrhne schůzku.

„Co děláš dneska večer?“

 „Zatím nevím, proč se ptáš?“ Jestli bys někam nezašla.

„No, mohli bysme zajít ke mně.“

Až tak explicitní!

„Oukej, proč ne?“

Najednou jsem si uvědomila, že nemám vlastně vůbec chuť ho vidět.

„Tak v sedm u mě?“

„Tak jo, fajn, domluveno.“

Klap. To by bylo. Vůbec se mi k němu nechtělo. Dopila jsem vodu a šla jsem spát.

Probudila jsem se ve čtyři a do pěti klimbala. Dala jsem si sprchu, umyla si vlasy, oblékla se, abych se mu líbila. To už jsem si byla jistá, že s ním vůbec být nechci. Ani na rande, ani v posteli.

Udělal mi večeři a naservíroval jí s výrazem pána tvorstva na tváři. Sedl si naproti mně v rozhalené košili, jedl a hrál si na gentlemana znalého luxusních pokrmů a kvalitního vína. Unavovalo mě to. Bavil mě hovory o tom, jak jsou ženy od mužů odlišné, občas zavedl hovor na mně. Znělo to, že se snaží zapůsobit, ale hlavní dojem byl, jako když se starší a významnější člověk blahosklonně věnuje mladšímu. Vadilo mi to a nejvíc mě na tom štvalo, že ať dělám, co dělám, nebudu pro něj nikdy rovnocenný partner, jenom kočička na šukání. Pravděpodobně ode mě ani víc nechtěl. I milování mi najednou přišlo blahosklonné, přestože minule jsem ještě byla v sedmém nebi. Skončili jsme, chvíli kouřili. Když začal pospávat, sbalila jsem se, že jedu domů. Divil se, předpokládal, že zůstanu přes noc. Omluvila jsem se, že zítra musím někde brzo ráno být. Nebyla to pravda. Moc mě nezdržoval, přišlo mi, že sám už docela ztrácí zájem. Vlastně jsem si začínala být docela jistá, že už nezavolá. Oblékla jsem se, odešla a na dveřích za mnou se zahoupaly a zachrastily klíče.

Venku před jeho domem stál veliký starý strom a kýval se ve větru, pod ním nažloutle svítila pouliční lampa. Zapálila jsem si další cigaretu, kouř zvýrazňovala pára, která se mi řinula od úst při každém výdechu. Mrazivá noc visela ve větvích holých stromů propletených dráty, divně pokroucených, začernalých. Jenom ten veliký dub měl ještě listy a klidně stál uprostřed ulice jako jasan Yggdrasil v Ásgardu, městě bohů, ve středu světa. Jednou namaluju svůj jediný životní obraz podle něho. Ale zatím mi zůstávaly na plátně zpotvořené a zubožené větvičky, které jsem marně opravovala červeným akrylem. Vždycky jsem je nakonec vyhodila. Ale nevzdávala jsem se naděje, že když budu svůj sen promýšlet a snít stále znova a znova, jednou se mi podaří ho na papíře ztělesnit tak, jak jsem to chtěla.

Silný, věčný a hluboko zakořeněný v zemi.

Pokrytý runami, kterým jsem nerozuměla, ale které mluvily o šťastném životě v jeho stínu.


9 názorů

Parsifal
06. 02. 2011
Dát tip
Milý text, který takhle po ránu potěší. Člověk se může zamyslet nad tím, jak je celé jeho další uvažování o něčem ovlivněno první myšlenkou, bez které by pak onu věc hodnotil úplně jinak... Jinak germánská mytologie JE fascinující a Richard Wagner je něco, čím by člověk neměl zůstat chladným, ale jinak je hrdinka sympatická :))

Díky za reakce a za tipy :)

Godfrey
15. 01. 2011
Dát tip
Mě sem samozřejmě přilákal název. :-) Bylo to sice nakonec o něčem trochu jiném, než bych chtěl, ale celkově je to pěkně ucelené a dobře to drží pohromadě. A nakonec ty pasáže o Jasanu jsou moc dobré. Takže celkově se mi to líbí. *

Hrušková
14. 01. 2011
Dát tip
*

:DD Však jsem měla na mysli tu kočičku. ;)

těša
13. 01. 2011
Dát tip
u kočičky bych to chápal, ale nechat si utéct strom je na pováženou. :)

Díky, vidíš, to mi uteklo. :)

těša
13. 01. 2011
Dát tip
pěkný, akorát mi nějak nesedělo opakování výrazu kočička na šukání , použil bych to jenom jednou, když už. a strom bych možná přesunul pár baráků dál, aby ji náhodou nesledoval z okna:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru