Filipojakubská

jedna ze přelomu dubna a máje

Záblesky černavé hřívy
dunění kopyt - vroucích a divokých
burcují tělo, hlavu mou.

Nedají spát, vzpouru probudili
je měsíc květů, stromů vzbouzených.
A vzadu v těle - v lopatkách, v ramenou
družka - stín divoký, stojí.

A pevně šepce: nasedat!

A s její oporou vzadu,
opře se do tebe vítr - vlas rozdivočí,
tělo do krajiny vtáhne.
Jsi JEJÍ, je TVÁ:

Tvé prsty potoky.

Tvé nohy kyprá hlína.

Boky jsou strmé svahy,

hlava: oblačná meluzína.

 

Divoký kůň,

neosedlán.
ten, který tě budí,
který tě nechce nechat spát,
divoký kůň
rozdychtěný ve tvé hrudi,
nechá si hřívu větrem rozevlát.
Cválá tvou krajinou - vod, lesů, strání.

Dnes tady jsi

svá paní!

Dnes vzbuď svého hřebce, čarodějná
nechej jej divoce vzývat kraj.
V zeleni brzké, dej mu rozlétnout se

a zítra?

 

pomalu zklidni.

pohlaď.

vrať udidlo, vrať stáj.

---