Nejlepší roky

Hodně z nás zažilo ta  neuvěřitelně nudná odpoledne na internátech. Tehdy se člověk věnoval vážně divným činnostem, jen aby zabil trochu času. Já se spolubydlící pokud jsme nejezdily tramvají na konečnou a zpátky, jsme sledovaly Petru - také spolubydlící, kam a hlavně s kým jezdí ven- samozřejmě do té doby než to zjistila. Často jsme sedávaly v parku na lavičce a probíraly život. Kdo šel okolo slyšel věty typu: ,,Za mejch mladejch let to bylo lepší ”, nebo ,, Jóó to jsme byly ještě mladý” - v 17-ti letech. Přesto jsme nejraději trávily odpoledne sezením u okna, kde jsme pozorovaly chodce, kteří dobíhali MHD, povzbuzujíce je výkřiky :,,Dělej to zvládneš ! “ Pokud se ovšem objevil někdo nesympatický z otevřeného okna v 5. patře znělo : ,, To nedáš ani se nesnaž.” Nejvíc ze všeho nás ale bavilo vymýšlet scénáře pro chodce, kteří nás svým chováním nějak zaujali. Jednou se našimi oběťmi stali tři muži stojící na zastávce, kteří se o něčem živě dohadovali a jeden z nich držel aktovku. Okamžitě se stali slavnými lupiči, kteří se nemůžou dohodnout na rozdělení zisku z poslední ,,akce”. Chtěly jsme své svědectví nabídnout policii, ale bohužel z toho sešlo...

Skvělé bylo sledovat jednou ráno, jak se revizor dohaduje s pánem co jel na černo a vytvářet dialog: ,,No já ti ty prachy nedam!” ,,Dáš nebo začnu bejt drsnej!” , no díky tomu jsme přišly pozdě do školy-přece jsme musely vidět jak to dopadne! Nakonec spolu někam odjeli a my mohly jít do školy s názorem, že ubohý cestující skončí někde ve sklepě. 

A třeba takový učitel od nás ze školy, který určitě nedobíhal tramvaj, ale trénoval, protože plánoval v 60 letech vyhrát Marathon. 

Jistě, dělaly jsme i věci jako jiní- sledovaly filmy, poslouchaly hudbu, ale věřte mi nebo ne, nebylo to ani zdaleka tak zábavné. Jen díky těmto příhodám jsem si jistá, že až se po letech sejdem, budeme na to vzpomínat a tentokrát právem říkat : ,,Jóó to jsme byly ještě mladý..."