POHÁDKA 4,5

Z PŘEDCHOZÍCH KAPITOL: Když Martin zjistil, že jeho koně je třeba nově okovat, vydal se ke kováři. Společně se smluvili, že zajdou večer na pivo. Martin zatím vyrazil na nákup potřebností...

*4*

 

Martin rázně otevřel dveře do kupeckého krámu a otřásl se.

„Dobrého dne vinšuju, paní Jarmíno.

Máte tady hroznou zimu, takhle hned chytíte rýmu. Brrr.“

„Ahoj Martine,“ pozdravila hokynářka zachumlaná do kožichu.

„Tentokrát sníh přišel časně a dřeva máme už jen málo.

Přitáhneš nám fůru?“

„Jasně… a kdy by se vám šikovalo?“

„Nejlíp včera,“ zasmála se Jarmína,

„no prostě... bez dlouhých fraků, ať mám teplo po baráku.“

„Do večera se nestihnu vrátit ...a s Kamilem chceme v

putyce za pivíčko groš utratit. Zítra po obědě bude dřevo tady, stačí?“

„Jak se ráčí, dřevorubče, jak se ráčí,“ pokývala hokynářka.

„A co tě vlastně přivádí? Potřebuješ něco?

Všechno máme, vyber, co chceš a u dříví to vyrovnáme.“

„Chtěl bych...“ Martin si zamnul čelo a pak spustil:

„Libru a půl soli, a pepře za půl groše, čtvrt věrtele smoly

a kůži na galoše. A taky pytel mouky,“ dodal rychle,

protože paní Jarmína už začala nosit věci na pult.

 

 Všechno bylo zabalené. Martin s hokynářkou ještě poklábosil,

protože Jarmína novinek z knížectví znala vždycky přehršel,

a pak se domluvili, že si pro nákup přijede až s Ferdou.

Martin se totiž ještě před odchodem z kovárny s Kamilem dohodl,

že u něj přespí a vyrazí až za svítání.

To kdyby si ty mázy piva dali dva.

 

Když se blížil ke kovárně, nebylo slyšet žádného zvonění kovu o kov.

Ferda už má nově podkovy, pomyslel si a zamířil ke kovářově stáji.

Uvnitř stál jeho valach a uždiboval z otepi sena, co mu dal kovář do žlabu.

„Koukám, že je o tebe dobře postaráno,“ pochválil polohlasem Martin Kamila.

„Jen v klidu přežvykuj...“ poplácal Ferdu po krku, „vyrazíme až ráno.“

A vyšel ze stáje na mrazivý vzduch.

 

 

 

 *5*

 

Jak vrzly dveře, otočil se Kamil, který si zrovna umýval ruce, za zvukem.

„Už jsi zpátky? No, já už mám taky hotovo. Jestli máš hlad,

sáhni si támhle do ošatky a zakroj chleba… a slaninu nechceš… třeba?

Včera jsem ji doudil a hned ji, sotva se dnes probudil, posnídal.

Je vážně dobrá...“ dodal Kamil s úsměvem.

„Děkuju, na hlad si slaninu dám tuze rád,“ zasedl Martin ke stolu,

nožem ukrojil a pokračoval.

„Jářku, a kde máš Librunku a paňmámu kovářku?“

Hned jak dořekl, kousl se do jazyku.

Kovářova žena totiž začátkem léta utekla s kupcem,

co jel okolo do Rakous.

Kamil přinesl slaninu, položil ji na dubový stůl vedle ošatky,

sedl naproti a rozvážně odpověděl:

„Kovářka... vždyť víš, ta záležitost nemilá... a Librunka?

Vlastně už měla být zpátky. Já myslel, že se vrátila,

jak jsi venku bouchnul vrátky. Nebyla tu žádná práce,

tak si místo lelků jela projet Bělku.“

Martin si všiml, že ve stáji není kovářova kobyla. Jen…

myslel si, že ji Kamil zase půjčil tesařovi Čížkovi,

kterému v létě zchroml jeho grošák.

„Kamile, za chvíli tma všechno pokryje, i klekání už budou odbíjet.“

Oba se svorně zvedli a v té chvíli uviděli oknem,

jak s odfrknutím před kovárnou zastavila v oblaku rozvířeného

sněhu Bělka s Librunkou na hřbetě.

Ta svižně seskočila a rychle ji zavedla do stáje.

„Holka ztřeštěná,“ zabručel kovář, „viděls, jak jezdí rychle?

I rejtaři pana Boromíra ji nazývají vichrem.“

„Buď rád, Kamile, že jen doma nesedí a nepřebírá pentličky.“

„Víš,“ naklonil se kovář k Martinovi, „občas jí v očích vídávám

malinkatý ďáblíčky. Je hrozně neposedná a…

...a někdy až do nezbedna, ale je to moje malá dcerka.“

„Jak malá…?“ rozesmál se Martin.

„Vždyť je velká… už je doopravdy velká…!“

---