POHÁDKA 14,15

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Kovář a hokynářka zjistili, že se s Martinem muselo něco stát. Abychom se dozvěděli co, vydali jsme se po jeho stopách až k ránu...

*14*

 

Opravdu už dorazili do cíle…

Než bys řekl švec, zastavili u dlouhé hranice pořezaných a štípaných polen.

Když začátkem léta přišla z hor veliká vichřice, padaly stromy po celém lese.

Tady za potokem jich popadalo snad nejvíc. Půlku léta tu strávili.

Martin spadlé stromy odvětvil a pak nařezal na zhruba dvouloktové díly.

Silné kusy rozštípal za pomoci klínu a palice na štěpy, které se daly unést.

Pak všechno dřevo naskládal do dlouhatánské, po prsa vysoké hranice.

Dvě fůry odvezli domů, takže na celou zimu je o otop postaráno.

 

Martin koníka vypřáhl a uvázal ho k jedné z borovic.

Pak mu pověsil pytlík se žrádlem přes hlavu, aby si koník pochutnával,

zatímco on bude pracovat.

Za pomoci háku začal nakládat polena na sáně. Ty se začaly utěšeně plnit.

Martin občas polena přerovnával, aby jim na cestě nevypadávala.

Dal si dvakrát oddych a pokaždé zašel zkontrolovat Ferdu.

Byl sice mráz, ale sluníčko se na svět smálo, a tak i práce byla nějak veselejší.

Žaludek usoudil kručením, že je čas pojíst,

takže si i Martin vybalil kus uzeného masa s pořádným krajícem chleba.

Zaštrachal hluboko v mošně, a dokonce i kvašená okurka se našla.

Když dřevorubec polknul poslední sousto, vstal a sundal Ferdovi pytlík s dobrotami.

Poplácal ho po krku a oznámil mu:

„Ještě půjdu doložit poslední vrstvu polen, pak konečně vyrazíme.

Máme tam být po obědě, nebo nějak kolem… tam si potom orazíme.“

Kůň na něj řičivě s pousmáním zahudroval:

„Pokud jsi, Martine, pojedl dosyta, bylo by dobré se rozkmitat,

neboť mě zebou kopyta.“

Martin vstal (jako by rozuměl) a rychle začal nakládat na sáně zbytek polen. 

Poslední poleno zaklínil do nákladu, celou fůru ovázal řemením a zapřáhl Ferdu.

Protože cesta okolo potoka a přes mostek byla zrádná,

raději koníka vedl za uzdu, než aby jel na plně naložených saních…

...a dobře udělal.

Kdyby byl rozjetý, těžko by zastavil za zatáčkou,

a narazil by do třech postav, jež mu najednou stály v cestě.

 

 

 

*15*

 

Tři dcerky čaroděje Hromďase vstávaly ten den docela časně. Teda docela…

Čarodějové, čarodějky i čarodějnické dcerky tomu spánku vlastně moc nedají.

Říká se, že čert nikdy nespí.

Možná to je pravda, ale čarodějný národ je za ním určitě hned v závěsu.

Ono to dá rozum. Jejich časem je hlavně noc,

obzvlášť doba okolo půlnoci je pro jejich rejdění vhodná.

Jenže i ve dne je v nich plno života. Chvilku si zdřímnou snad jen nad ránem,

a i to jen tak na půl oka.

 

Matka mladých čarodějnic, čarodějka Margéba,

byla na sletu kolegyň v sousedním císařství a měla se vrátit až na Tři Krále.

Dcerky měly tedy zatím za povinnost postarat se o domácnost.

Otec Hromďas zmizel ještě před jejich vstáváním kvůlivá

další přípravě nových lektvarových zásob.

První zívla a protáhla se Mardžána.

Vylezla z vyhřátého lože (ano i čarodějnice spí v posteli)

a nakoukla pod pokličku hrnce, jenž trůnil jak principál uprostřed stolu.

„Zase rozinky,“ svraštila obočí,

„hlavní potrava naší rodinky jsou rozinky… a oříšky.

Dokonce i slupky od jadérek. Je to tu, jak u veverek,“ usmála se.

„Tak… a teď se pustíme do sestřiček... budíííčééék!!!“

Zakřičela a bušila při tom tloukem z hmoždíře do dna dřevěné misky,

kterou popadla na polici.

„Budíííčééék, holky vstávat…! Budíííčééék!!! Budete se vdávat!“

 

Vdávání je slovo kouzelnější než kdejaká zaklínací formule. V mžiku byly obě vzhůru.

„Vdávat?!“ vypískla Margona, oči otevřenější než dveře do ložnice.

„A za koho?“

Mardžána rozhodila ruce a trochu pokrčila rameno.

„Za toho, nebo za onoho…“

„V našem lese můžeš potkat jenom jednoho,“ vložila se Mara,

která se už dostrojovala.

„Martina!“ dokončily sestry dvojhlasně, aniž by se nějak domluvily.

„Správně, Martina. Najíme se, uklidíme a potom hon začíná!“

usmála se s posledním dotažením zdrhovadla na sukni Mara.

„Musíme si ho hned brát? Nestačí jen špásovat?“ potichu navrhla Margona.

„Brát… brát… když si tě chlap chce brát, nesmíš vůbec zaváhat. To říká máma,“

vyslovila s pohybem ruky Mara.

„Pánbů s náma...“ odkývala matčinu poučku Mardžána

a jako první vylovila rozinku z hrnce.

---