POHÁDKA 18,19

*18*

Leč varování nebylo rozuměno.

Valach jen pohazoval hlavou a uvažoval, jak je možné,

že on rozumí všem a jemu nikdo.

„Je to zřejmě na rozpravu. Hmm… asi že mám větší hlavu.

Jednou ji dám do ústavu.“

Ale myšlenky nad vlastní chytrostí ho musely rychle opustit,

neboť rozhovor mezi jeho pánem a těmi, co mu stály v cestě,

pokračoval nezadržitelně dopředu.

„Šílíš??? Jasně, že se mýlíš. O ženichy je bída a tatínek nás hlídá jako rys.“

Zase přispěla se svou troškou Mardžána.

„Kdybys...“ začala hlasitě Mara. „o nás věděl něco víc,

tak by rozhodování bylo lehčí?“

„Hepčí!“ odkýchnul naléhavě Ferda, ale Martin se ani neotočil.

Co si budeme nalhávat.

Zájem tak hezkých, byť dost tajuplných slečen ho těšil.

Sice ho zdržovaly v práci, ale potkat v lese takové trio,

to se neděje každý den. Navíc odhadoval,

že k paní Jarmíně i přes takové zdržení dorazí včas.

Vlastně si je pořádně prohlédl až teď

a dle jejich vzájemné podoby správně usoudil, že jde o sestry.

„No, když už jsme tu jak na besedě, nebylo by špatný něco zvědět.

Třeba jak se jmenujete, já jsem Martin… A odkud pocházíte?“

založil ruce na prsou.„Od nás asi nebudete, to mi snad potvrdíte.“

Slova se ujala Mara.

„Jsme sestry rodem, což jsi mimochodem možná poznal,

a jsme u příbuzných návštěvou.“ Mara věděla, že nesmí prozradit,

co jsou doopravdy zač.

„Přijely jsme za dědou,“ okamžitě totéž pochopila i Margona

a kopla Mardžánu, které to (jak věděla) zapalovalo trošičku pomaleji.

Mardžána už byla opravdu nadechnutá,

ale nakonec jen potichu vyfoukla vzduch a ublíženě se podívala na sestru.

„Čili… abychom to nezamluvili, já jsem Mara, tohle je Margona

a ta nejmenší Mardžána. Už ses rozhodl, kterou z nás si vezmeš?

Věř, že lepší nenalezneš.“

 „A jak to můžu vědět?!?“ zrudl Martin. 

Doteď se bavil, ale tvrdohlavé svatbychtivky

už ho začínaly docela štvát a zlobilo ho, že si pořád jen povídá

a přitom už měl být se dřevem dávno na cestě.

„Jak můžu vědět, že jste nej zrovna vy?Která z vás se k plotně postaví…?

Jak tak koukám, moc na to nevypadáte… vy se mi snad jenom zdáte…!“

a pohlédl, kroutíc hlavou, směrem k valachovi.

*19*

Ferda bedlivě sledoval, co si ta čtyřka před ním povídá.

Pak zatřepal hlavou a okomentoval scénu s vědomím,

že si stejně mluví jen pro sebe.

„Pozor, POZOOOR, páníčku…! Trošičku se přeceňuješ,

když tyhle ženský provokuješ.

Ty by tě během chviličky sfoukly jak plamen od svíčky,

tak je hlavně prosím tě neprovokuj moc.

Tady nám nepřijde nikdo na pomoc.“

Ani čarodějnicím se směr, kterým se ubírala řeč, moc nelíbil.

Vlastně začínaly být docela podrážděné.

Nejklidněji a nejrozumněji se projevila Mara.

„Martine, k plotně se umíme postavit, o domácnost postarat

a třeba i boty vyspravit. Nechejme už těch maškarád.

Navíc jsme každá jedinečná. Třeba tuhle Mardžána je převýřečná.

Nechci ti nic podsouvat, ale na trhu by uměla nejlepší cenu usmlouvat…

a to je vlastnost užitečná, nebo ne?“

„Dobrá a co tamta slečna?“ ukázal Martin na Margonu.

Mara se zadrhla, neb ji zamrzelo, že se dřevorubec nezeptal hned na ni,

a toho využila Margona k odpovědi.

„Jsme hezké, jak jsi říkal. Já se však umím udělat ještě krásnější.

Jen chvilku před zrcadlem a nebude kolem hvězdy jasnější.“

„No, krásná žena není nikdy na škodu,“ potutelně se usmál mladík,

„a co ty?“ podíval se na Maru, „připadáš mi nějaká vážnější,

jakou ty máš proti sestrám výhodu?“

Mara pokrčila obočí, až jí nad nosem vyskočila malá vráska.

„Jsem šetrná, na věci opatrná a opravdu nic nevyhodím zbytečně.“

„No výtečně…!“ zasmál se Ferda. „Takže ukecaná, držgrešle

a parádnice tu v lese líčí na zajíce. Tak to je teda vodvaz.

Provaz máš a támhle je nejbližší borovice.“

 Totéž, snad jen mírněji vyjádřené, si pomyslel i Martin. Nahlas ale řekl:

„Je toho moc najednou, pojďme se tedy dohodnout.

Jestli se mám rozhodnout pro chomout, musím si to rozmyslet

a to vážně není hned. Odvezu fůru, co mám naloženou, a jestli tu počkáte,

při návratu vám řeknu, která se stane mojí ženou.“

Tak se nakonec i dohodli. Čarodějnice sice bez nadšení,

ale byly přesvědčené o tom, že ptáček se musí nakonec vrátit.

Martin si usmyslel, že zase přespí u kováře a druhého dne už holky nepotká.

Ó… jak se všichni mýlili, mělo to dopadnout úplně jinak…