Setkání s minulostí

„Čárlí, nene! Nech pejska!“

Pitbul na vodítku výhružně cení zuby a Čárlího zvědavost se mění strachem do siláckého štěkotu.

„Měla jsem ho už připnout na vodítko“, říkám si v duchu, zatímco se snažím zachytit jeho kšíry.

„Jednou ti některý ukousne ten tvůj zvědavý čumák“, zlobím se.

Opodál celou scénu sleduje mladá žena. „To je Čárlí? Čárlí, pocem, to jsem ráda, že tě vidím. Máš se dobře? Máš.“

Moje ano se ztrácí ve vysokém šťastném haf, haf. Ocásek kmitá, malé tělíčko radostně skáče, čenich čmuchá oči, uši.

„Máte ho z útulku, že jo. Ztratil se nám před rokem, tady na Vítkově. V útulku chtěli peníze, neměla jsem.“ Měkký hlas, vlhká radost v očích, upřímnost úsměvu bez zubu, tvář o nelehkosti života, drobná postava v omšelém oblečení.

„Před týdnem jsme potkali mladou dívenku, už nám říkala. Prý bydlíte tady na Žižkově v Husitské, my bydlíme v Roháčově.“

„To byla mladší sestra. Je hodný?“

„Je to zlatíčko“,  usmívám se. „Jen se bojí větších psů, tak na ně štěká.“

Přichází mladý muž s asi tříletým blonďatě kučeravým chlapečkem. Chce si Čárlího pohladit, ale ten uskakuje před jeho prudkým pohybem.

„Musíš pomalu“, říkají oba svorně, berou dítě za ruku mezi sebe a odcházejí.

Žena se ještě otáčí s úlevou, omluvou, vysvětlením: „ Jsem moc ráda, že se má dobře. Máme teď kočky, nešlo by to.“

Čárlí ke mně zvedá oči,  až vidím jeho bělmo.

„Tak poběž prcku.“