Za obručí - ucho na koleji, pramen na bidetu

Za obručí

Název navozuje očekávání objevování světa, které by mohlo přinést úlevu, pokud obruč na člověku praskne, ale také by něco mohlo prasknout v člověku nebo na dotyčného člověka. Inu uvidíme. Možná to bude podobné tomu, když něco opláčeme, v tomto případě obručíme, neboť muži nepláčou, občas si ovšem zabručí.


Dnem zdraví život


Stařec zobe červy
-tam kde půda vládne-
po nadějích závitů utáhnul si
z radostí

poslední smysl hmotní
na dřevo klepe

//
Vydáváme se do vnějšího světa pozorovat. Vidíme vyřízený, vychládající kus života, zborcený v eschatologickou zkratku. Bezmocnost starce je zmírněna paradoxem, v němž stařec zobe červy, ačkoliv červi zobou jeho (tam kde půda vládne). Váháme nad tím, jak "si stařec utáhnul z radosti". Nejspíš smrti neutekl, ale vůle k životu přeci jen klepe na dřevo rakve.


Práh revoluce evoluce


Orel pana berou i hrany
hrudě pnou vrásky hladí
tolik plastikových lidí
co trychtýřem si cestu zametá

mince stvořitel po klony dělí rozdělené
se zbytkem co sním co sním co sním z můry na straně odvrácené Slunce
cyklony vylepšených odrůd nikoliv Čtvrtá Říše
barví modrou krev ještě jest člověk pod člověk jistě

orel pana padne snáz

//

Obě strany mince evoluce i revoluce mají společné hrany. Jejich splývavost je podepřena příznakovými aliteracemi (hrnd). Globální subjekt ve stylu New Age rozděluje klonům cosi vysněného, jež ztrácí smysl i subjektivitu ve svém vlastním mechanismu. Jsme jen hříčkou v rukou nezbadatelného subjektu a naše jméno je podčlověk.


Vzdušná


Rozlétla se
zvrácená hlava
nad páteří
co ohnutá ví kde ret
zanechat otisk touží

řiď je osud


//

Odkalený osud je na chvíli úlevou. Souhlas ohnutých páteří umožňuje na čas vydechnout, spíše vyprdnout.



Sčítám tříště


Za prahy nov klopí vodu
pří boj
solí špíčkuje osrdí
angínou hnisá svět od mý po já
u vědomí
buket čistých vín

chodím chlapec okolo
držím palec míse - na
vážím jsoucna slepá
špatný jsem
nebo třtina špatná jen
v mezích žeber neklíněná


okolo baletí muž
já

//

Jak z toho jde člověku hlava kolem, kontaminace já a světa se prohlubuje. Člověk se ztrácí, lépe řečeno jeho zdravý rozum. Člověk už ani neví zdali je anglickým "me", fyzikální veličinou nebo původním obyčejným českým já, anebo jen vlastní představou, jež jenom vlastní sama sebe. Derridovská dekonstrukce jde tak daleko, že význam napsaný splývá s jiným slyšitelným (míse - na / mísena). V šíleném tanci uchopování světa vidí se člověk baletit neznámo kam.




Obnoží


Není děvečkou v podkoní
jest královnou ušlechtilých linek
tak dlouhých na jehlách
až kroky pruží v údech
- když obkročí a spanilá válcuje
slabiny hřebců
zkroceni
se zrodíme

šššššt!
je slušná žena

//

Do toho všeho chaosu přichází žena a krotí mírně apokalyptickou sebevizi tím, že si odnese podstatu života sebou. Nevíme zdali se radovat, rozhodně je však takové vyjití si z obručí vlastního těla a duše přinejmenším mírně riskantní.

Přečtli jsme si o jakýchsi základních mechanismech života, přičemž jsme nedosáhli na nějakou odpověď proč; snad vyjma mírně ironizujícího zjištění, že, my muži, jsme slušnou ženou zkrotitelní; tedy nyní víme jak fungujeme. Kontaminované techniky smývaných hranic mezi slovy, různé přesahy a zvukové aliterace vytvářejí kryptogram osobního chaosu, jímž prozatím neprohlédnuto na nějaké čisté obzory. Ve vnějším světě nám hrozí ztráta identity, to je neklamné poselství; zdali ten nepřehledný obzor s autorem příště odhrneme zůstává prozatím otázkou.

Pro mne osobně je autor zajímavý svou břitkou zkratkou, s jejíž pomocí vylíčil pocit současného člověka. Baví mne následovat četné kontaminace slov a pozorovat tuto nákazu i v přesahu vět jednotlivých veršů nebo v různých vsuvkách. Zatím je všechno jaksi nesladké a nekrásné, ale to se může změnit. Jakmile člověk najde svůj záchytný bod. A já doufám, že už nachází, nebo zanedlouho najde.