respekt k cizímu básnickému slovu V. k objektivitě

Po diskuzi k minulému příspěvku o subjektivitě jsem se utvrdil v tom, že procesuální obálka identit - subjektivit je správným označením procesu, jenž má atomární hodnotu. Pobyt čili bytí-tu (dasein) je obdobou modelu atomu ve fyzice. Různé subjektivity - identity (ba intuice) jsou subatomárními částicemi, které se na radarech vnímání objevují na zlomky sekund. Nad vyfocenými šmouhami se můžeme a budeme vždycky jen dohadovat, jestli skutečně existují nebo jsme si je téměř přimysleli. Důsledkem jsou z vnějšku pozorovatelné extimní (Žižek, Nepolapitelný subjekt) síly, které tvoří podklad dat o nějaké osobnosti, a vedle toho síly intimní, jež udržují integritu osobnosti uvnitř, gravitují naše drobná šílenství do navenek sublimované, leckdy již vůlí zvládnuté touhy. Model není pravdivý, je to jen veřejná objektivizace (fikce) možného a zaznamenatelného vidění. Některé částice našeho osobního modelu nebudou nikdy pozorovány, a nebudou nikdy na mapě veřejného modelu, a to je krása prožívání, které nám z vnějšku naštěstí nikdo nemůže zcela a trvale přečíst. Tajemství sama sebe zůstává a zůstane.

Nicméně pro společenskou komunikaci spoléháme na to, že se síly všech částic srozumitelně a sledovatelně projeví tam, kde chceme v komunikaci uspět. Neodpustím si příklad s odkazem na nezbytnost ověření a potvrzení (Popper, verifikace, falzifikace). Jistý lékař ve Vídni 19. století intuitivně oddělil rodičky bez zápalu omladnic od těch, které byly infikovány. Pzději dokonce vysledoval souvislost, že ti lékaři, kteří přišli z patologie nebo operačního sálu vždy nakazily zdravé rodičky. Vycházel z intuitivního pozorování, uhadování, protože v tu dobu nebyla ještě známa mikrobiologie a nebyl k dispozici žádný způsob důkazu, proč k tomu dochází. Přestože snížil v nemocnici úmrtnost rodiček až o 70 % byl z nemocnice odvolán a "lékaři" vrátili stav k předchozím číslům - až 60 % rodiček opět umíralo léta na horečku omladnic. (volně podle K. Popper, Logika vědeckého bádání. Praha 1997

Mezilidské setkávání nad literaturou se opírá z větší části o metodu než o uhadování. Vytváří tím mocenské kánony prostřednictvím ustalování jazyka, ustanovováním podobně smýšlejících skupin, tady na Písmáku se kanonizuje intuitivní romantismus. Paradoxní svobodomyslnost vytvářenou vlastním dílem takový romantismus heroického subjektu neuznává u odlišných koncepcí vidění světa. Abychom se neocitli v romanticky totalitní jednotě snadnosti nekonktrolovaného uhadování světa, vytváříme různé metody výkladů textů, jimž musíme mít odvahu čelit i ve své zpropadené pýše. Právě neakceptování růzností metod se stáváme promotéry totalizující interpretace světa podle sebe a ztrácíme respekt k ostatním osobnostem. nedokážeme uznat odlišnost jiného, protože má pro nás nekontrolovatelná pravidla. O těchto cizích pravidlech se nic nedozvíme, uznáme-li snadnost intuitivního uhadování za jedinou pravdivou cestu komunikovatelného poznání. Objektivita tedy není nic jiného než připouštění cizích metod, odlišných vidění a dejme tomu i nesnadných usilování. Teprve postmoderní zkoumání otevřelo vědu otázkám, jež byly do té doby zcela zastřené. Například to, že už pouhá iniciativa v jednání je projevem moci a pokud nedá téměř podobnou váhu slovu protistrany, nepěstuje-li si svoji protiiniciativu - mnohdy bezbrannou menšinu, pak se stává totalizující, vševládnou a tudíž nelidskou mechanizací tzv. "pravd".