Postmoderní stopa KHB

Ovšem se zdá snad mnohému dávno a nepochopitelno, kterak by mohlo býti více náboženství pravých a pravdivých, vždyť jest prý jen jedna pravda atd. Ale to jest všechno omylem. Jsou totiž dvojí pravdy na světě: jedny, které se mohou nezvratně dokázati a které musí uznati každý obdařený rozumem, z takových ovšem jen vždy jedna může býti pravá. Ku př. jest nepochybné, že Plzeň od Prahy k západu leží, a nemůže býti pravda, že leží také od Prahy k východu atd. Takové pravdy jsou předmětem vědy. Kromě takových pravd jsou ale i jiné, které nelze nevývratným způsobem dokázati, bez kterých ale přece svět nikdy nebude, a které se věří. Skoro ze samých takovýchto pravd sestaveno jest náboženství. Patrno jest samo sebou, že takováto pravda jen potud jest a může býti pravdou, pokud jí někdo věří a že jest pravdou jen pro toho, kdo jí věří. Patrno tedy, že v tomto ohledu může býti více pravd. (Slovo pravda ovšem se ani nehodí k poznamenání obou pojmů a mělo by se rozličných užívati, jmenovitě by ku př. prvnější nepochybné pro každého nevyhnutelně přesvědčitelné věci slušelo nazývati: jistota (objektivní pravda) a slovo pravda by se mohlo ponechati jen pro subjektivní pravdy onoho druhého způsobu, které se sice nevývratně každému dokázati nedají, kterým ale přece mnozí věří, a pak by slovo pravda souviselo s praviti, a slovo jistota již také dle etymologie se dobře hodí k vyznamenání svého pojmu.) str. 13-14

Já si představuju tuto snášenlivost a nesnášenlivost v následujícím podobenství. Jest chrám ohromně veliký, okrouhlý, stavený jako do hvězdy s množstvím výklenků kolem do kola, do kterýchžto jest do všech viděti z prostřed chrámu. Výklenků čili kaplí těchto jest tolik, kolik rozličných vír na světě, a v každé kaplici jest kazatelna: Z každé kazatelny hlásá se shromážděnému v kapličce lidu, že jenom tato víra jest pravá, od Boha zjevená, která se tuto hlásá, že všechny víry hlásané v ostatních kapličkách jsou lež, a že vyznavači jejich jsou bludaři, nepřátelé boží, s kterými pravověřící nemá obcovati, že ty zázraky, které tyto druhé víry pro sebe uvádějí jen vymyšlené jsou. Tak a podobně mluví se ve všech kapličkách, někde zuřivěji, někde mírněji. Lidé přítomní v každé kapličce neslyší nic z toho, co se v ostatních kapličkách hlásá, a majíce tedy mysli naplněné jen tím, co oni slyšeli, vycházejíce ven hádají a perou se s posluchači jiných kapliček, opakují jim všechny nadávky, které o nich ve své kapličce slyšeli, ti jim stejným oplácejí, každý mele, jak mu nasypali na mlýn. - Jen lidé, kteří uprostřed chrámu stáli, do všech kapliček, do všech kapliček viděli a ze všech kázání slyšeli; kteří tedy vědí, že se ve všech kapličkách stejně mluvilo a ve všech stejné důkazy uváděly, jen tito budou mírnější a snášenlivější: oni sice nemohou mysliti, že všechno, co ze všech stran kázáno jest, zároveň jistotná pravda býti může, avšak poznavše běh věcí alespoň tolik nahlížeti budou, že posluchačové každé jednotlivé kapličky příčinu mají své za jedinou pravdu držeti a všechno ostatní za lež vydávati. str. 18

Objasnivše takto veliký rozdíl, jenž jest mezi lhostejností (indiferentismem) a snášenlivostí (tolerancí), můžeme ještě jiným patrnějším spůsobem dokázati, že se nám předhůzka indiferentismu žádným spůsobem činiti nemůže. Kdyby nám, jak hierarchisté praví, na náboženství tak málo záleželo, že by nám jedno bylo jako druhé, nač bychom se tak snažili o opravy v té víře, ku které náležíme? Nač bychom sobě k vůli těmto opravám tolik zlosti, tolik nepřátel mezi mocnou hierarchickou stranou byli udělali? Komu jest víra jako víra, tomu také asi mnoho na tom záležeti nebude, máli nynější katolictví na sobě o několik neduhů více nebo méně! str. 19

---

Karel Havlíček Borovský ve svých Epištolách Kutnohorských již v roce 1851 otevřel správně základní otázku postmodernismu. Poukázal na směšování jistoty a pravdy. Jeho uvažování nad náboženskou svobodou lze snadno analogicky využít i při úvahách nad současnou sektářskou poezií. V Havlíčkově době nebyly ještě známy pojmy jako: relativizování, relativizace, relativismus apod., nicméně je třeba se podivit, že se jeho rozdělení pravdy a jistoty neujalo. Vysvětlení můžeme hledat v pojetí vládychtivé moci, která se do našich dnů nezměnila a snaží se nadále nastolit sjednocený pohled na pravdu. Je správně vidět, že neohraničená pluralita subjektivních pravd, jež se stala dnes pouhým neslyšícím relativismem, o němž KHB sice po svém věděl, a nazval ho lhostejností, je bez nalézání středu chrámu, odkud lze naslouchat a korigovat (relativizováním) vlastní subjektivní neoblomnost, pilířem netolerance. Kritika by vždy měla být hledáním středu, a v mém pojetí tomu tak vždy je - ačkoliv trn v oku mohu snadno nevidět, hledáním podobností se lze onomu středu přibližovat. Hledejme tedy onen střed a nikoliv jen střet.