Zubožený

Zubožený vesmír zbytečných slov
polyká obří vorvaň…
věty a souvětí
spletené z hvězd a komet
vetkaných do tvého úsměvu
kterým jsi pozřela boha

věčná marnost uchopit neuchopitelné
jemné dětské ručky svírají hvězdu
už dávno vyhaslou jako by mrtvou
jako tvoje oči zablácenou

do půl těla oděné krakatice
temně preludují hymny ztracených
chapadli olizujíce plejády i mléčné dráhy
a zpoza nich cosi křičí, piští snad bolestí
snad příští ztracené a znovunenalezené
….
naše dětství
…
vytrousené drobáky z malých peněženek
které nikdy nebyly
snění o doteku rukou
které se nikdy nepotkaly
ubohé románky lidí s hvězdou
kteří se nemilovali
a pak v prasečích vagonech expedovali lidskost
do jiných dimenzí

kde byly slzy?
kde byly plačky?
ach, větší smutek než smutek bez slz není
a koleje, koleje pějí do kuropění

a pařát draka co tančí tango
nám pokyvuje „pojď blíž“
a krakatice spíná svá prašivá chapadla
k motlitbě … za sebe

a stále dětské jemné ruce porcují vesmír
na tenké plátky lítosti
jež bohům vkládají do úst
jako ubohou poslední obětinu.